Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

Má oči jen pro něj 5

30. srpna 2013 v 21:00 | Asway |  Má oči jen pro něj


Kapitola 5: Šíleně opilý a dohazovač
Před diskou nám taková lidská gorila plácne na hřbet ruky razítko. Karin se mě radši nedotýká, abych ji zase neseřval, ale drží se u mě hodně blízko, aby bylo všem hned jasné, že jsem tam s ní, no... pokrok je už jen to, že tam jsem. Potká mě Gaara, který přišel s Hinatou. "Čau, Sasuke, ty tu jsi s Karin, že? Slyšel jsem..." mrkne na mě těma svýma temnýma očima. Ten kluk od nás ze školy je strašně divný, ale jinak, jak se mi zdá, je v pohodě. "Jo, no..." hodím na něj prosebný pohled. Pochopí. "Karin, já teď vezmu Sasyna k baru, OK?" usměje se na mou lísavou společnici. Přikývne, nejspíš myslí, že je to kvůli Gaarovi, no není.
Sedneme si a Gar objedná dva panáky. Kopnu to do sebe. A pak ještě jeden. Raději v ten moment končím, ale i tak se mnou alkohol dělá hotové divy. Motá se mi hlava a cítím se lehce, jako ve větru. Hodím do sebe ještě jeden. Ta chuť mi najednou připadá sladká, výborná. A další a další... "Sasuke, ty jsi strašně opilý..." přijde k nám Karin. Také má dost vypito, motá se. Nemůžu mluvit a tak mě Gaara odvede k němu domů a ukáže mi gauč, na kterém se vyspím.
Když se ráno vzbudím, vím pár věcí: strašně jsem se včera opil, bolí mě šíleně hlava, jsem zpocený, nemám páru kde jsem a co jsem dělal. Pomalu mi to dojde a najdu Gaaru, abych mu řekl, že už padám, ale on jen kývne a znovu padne na postel a spí jako mrtvý. Naštěstí najdu peněženku i klíče a mobil. Projdu se až domů a jdu do sprchy. Studená voda mi dělá dobře a ještě víc aspirin a káva. Omluvím se telefonátem do školy, že je mi zle a padnu sebou na postel, stejně jako předtím Gaara.
Probudím se až někdy kolem šesté večer, kdy začíná být tma. Zmateně se rozhlédnu, příliš nepotěšený tmou za okny. Na stole leží otevřený dopis od mého blonďatého přítele. Po dnešku už mám o čem psát. Naškrábu pár odstavců, ve svém momentálním stavu nejsem schopný psát krasopisně. Jsem ještě unavený a i když mě hlava moc nebolí, cítím se šíleně.
Pálí mě oči a po dokončení dopisu se ušklíbnu. Dám ho do obálky a nalepím známku. Napíšu adresu i odesílatele. Obléknu si modré tričko s dlouhým rukávem, černé džíny a mikinu. Měl bych si ještě vzít budnu, ale nechci. V téhle zimě vyrazím do města. Pěšky. Se zamyšleným výrazem ve tváři. To do donesu na poštu, která se mimořádně dnes zavírá v osm.
Vydám se na cestu zpět. Potkám Karin, která mi zamává a Gaaru, který mě pozdraví kývnutím hlavy. "V pohodě?" zeptá se. Drží se s červenovlasou za ruku. "Jo, v nejlepším," odfrknu si. Pak jim zmizím s dohledu. Začíná mi být celkem kosa, tak zrychlím, abych byl co nejdřív doma. Potkám ještě pár známých lidí, ale ani je radši nepozdravím. Plno z nich je opilých, sprostých a ukecaných. A i když bych to nečekal, spousty z nich jsou holky. Některé za mnou volají, tak si nasadím kapuci a ještě zrychlím. Už před sebou vidím svůj dům. S úlevou vejdu dovnitř a zamknu. Byl to celkem děsivý zážitek, protože většinou takhle pozdě ven nechodím.
S trochou štěstí bude mít Naruto ten dopis už zítra odpoledne. A pokud obratem pošle odpověď, rád se začtu do vyprávění, i když moc holky nemusím, a už vůbec ne nějakou Haraine, která se zdá být podle jeho vyprávění otravná. Pořád ho přemlouvá, aby s ní zůstal. A přitom ji Naruto ani nemiluje. Jak hrozné. Proto nesnáším dívky: jsou strašně náročné na čas, peníze, dokonce i život a myšlenky. Pořád se chtějí hádat, dělat, co se jim zlíbí. A přitom ten magor miluje někoho z téhle školy. Tu růžovlasou otravu Haruno. Nechápu, jak někdo může někoho milovat, když se každé třetí manželství rozvádí nebo rozpadá. Nikdo nikomu nevěří, obviňuje z nevěry... nesnesl bych to.
Učitel nás rozdělí do dvojic a já se nějakou pitomou náhodou ocitnu vedle Sakury, která vypadá spokojeně. Mlčky dám papír doprostřed a čekám, co to z toho učitele vypadne. Dozvím se, že musíme nakreslit tvář toho druhého. Malovat umím, tak jsem papír rozdělil na dvě poloviny a aniž bych na tu holku jedinkrát koukl, měl jsem to hotové, hezké a vypracované. Zato Sakura na mě pořád čučí a nic moc. Kdybych měl být upřímný řeknu, že je to děs. Mám veliké oči, malou hlavu a tlustý krk. "Nikdy jsem neuměla moc dobře kreslit, máme to v rodině..." řekne omluvně a prohlíží si špičky svých balerínek.
Ukážu jí to svoje a ona si obrázek s nadšením prohlíží. "Tohle je naprosto super! Kde jsi se to naučil?" vyzvídá. "Jako by to byla fotka..." Ještě chvíli si obrázek prohlíží.
"Tak to máš ode mě za dárek," usměju se na ni. "Víš, já nejsem až tak fajn, jak vypadám. Někdy i lidé, kterých si nevšímáme, jsou pro nás důležití. A uvědomíme si to až tady nejsou. Někdy ale máme šanci je milovat, protože se vrátí. Ber to jako radu..." zamyšleně odejdu do své lavice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama