Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

Noční můry 1

30. srpna 2013 v 21:11 | Asway |  Noční můry


Kapitola 1.
Suigetsu se prudce probral na posteli a rychlostí blesku se posadil. Dech měl zrychlený a zorničky rozšířené, jako vždy, když měl zlý sen. A to se mu teď stávalo více než často. Připadal si hloupě, protože už měl devatenáct a rozhodně se nikomu nechtěl svěřovat s tím, že ho straší hrozné noční můry. Dokonce ani svému nejlepšímu příteli, Juugovi se neodvážil se svěřit.
A možná to bylo i dobře, poslední dobou si toho i Juugo prožil dost. Zemřeli mu rodiče a navíc se s ním rozešla jeho přítelkyně Karin. "Měl by ses dát dohromady!" nakázal si nahlas a vstal, aby si mohl opláchnout zpocený obličej. Přešel do koupelny a rozsvítil ostré světlo, až ho pálily oči. Podíval se do zrcadla, ale viděl pořád to samé - kluka s podivně bílými vlasy a fialovýma očima. Už to měl asi v rodině.
Pustil vodu a hlavu strčil pod kohoutek. Cítil, jak se uklidňuje. Vypnul vodu a tvář utřel do modrého ručníku, vysícím na věšáku. Vyšel z koupelny a podíval se na hodiny. Ušklíbl se. Opět podobný čas, chvilka po půl třetí v noci. Potřásl hlavou a zasedl za notebook, který zmáčknutím mezerníku probudil k životu.
Okamžitě na něj vyskočila plocha s velmi známou tapetou. Byl na ní on a Juugo, tehdy slavily právě Suigetsovy devatenácté narozeniny, nebylo to tak dávno, jak se zdá. Chvilku na ni s úsměvem koukal a vzpomínal na ten den. Pak se ale zamračil a procitl z minulosti do přítomnosti. Najel na složku Sny.
Podíval se na dokumenty. První záznam snu byl 17. února, právě den po jeho devatenáctých narozeninách. Tehdy měl tuto noční můru poprvé a najivně doufal, že i naposled. Zápis letmo projel očima, ačkoliv ho znal skoro nazpaměť.
muž, černé oči, černé vlasy. Mohl být stejně tak starý, jako já. … Volal na mě jménem, ale na moje oslovení nijak nereagoval. … Vzbudil jsem se zhruba v 2:24h. …
Další záznam byl až 22. února.
stále ten samý černovlasý muž, ale v pozadí se pohyboval nějaký stín. … Reagoval na moje volání, ale mluvil jako by z dálky, nerozuměl jsem mu. … Vzbudil jsem se zhruba v 2:30h. …
A potom to šlo prakticky každý den. Pokaždé se vzbudil okolo půl třetí. Za tu dobu nijak zvlášť nepostoupil, to až dneska.
Stál jsem v nějaké místnosti se spoustou fotek na zdech, ale tváře byly rozmazané, takže nevím, kdo na nich byl. Černovlasý stál uprostřed místnosti a koukal na jednu velkou fotku vedle okna se zataženými závěsy. Zovolal jsem na něj. Otočil se a podíval se na mě takovým nepřítomným pohledem a řekl jedno slovo, tuším to bylo 'Sasuke'. Ptal jsem se, co to znamená, ale on jen odpověděl, že mám jít rychle pryč. Zeptal jsem se proč, ale obraz se rozplynul. Vzbudil jsem se opět okolo 2:30h ráno.
Uložil to a zapnul si google. Do vyhledávače napsal slovo 'Sasuke' a vypadlo mu pár odkazů. Dvě na nějaké soutěže, ale jedna měla titulek: 'Tragická nehoda, při níž zahynula rodina Uchiha', tak ho rozklikl. Otevřel se mu dokument. Začetl se.
'V sobotu 17. února 2013 se v okolí města Praha udála na dálnici D1 tragická automobilová nehoda, při níž zahynula celá rodina Uchiha: manželé Fugaku (+42) a Mikoto (+40) Uchihovi a jejich dva synové Itachi (+21) a Sasuke (+18). Podle všeho jeli pryč z města za svým příbuzným, kterého bohužel nemůžeme jmenovat. Kamion naproti nim dostal na mokré silnici smyk a bokem narazil do automobilu BMW. Na místo byla okamžitě zavolána záchraná služba a policie. Řidič kamionu (39) vyvázl jen s oděrkami, ale rodina Uchiha neměla takové štěstí. Fugaku, Mikoto a Itachi zemřeli ihned na místě a Sasuke později podlehl svým zraněním ve Fakultní nemocnici v Praze. Podle všeho zemřel na krvácení do mozku, ale měl i jiné nečetné zranění, včetně naněkolikrát zlomené pravé ruky, obou zlomených noh, natrženým svalem na rameni levé ruky a dalším různým poraněním. Smutní pro ně všichni blízcí. Je škoda, že i takoví mladí kluci jako Sasuke a Itachi museli utonout tak strašnou, nejspíš i bolestivou smrtí. Pohřeb se uskuteční 22. února 2013.'
Ztuhl. Všechno tak nějak... sedělo. Právě 17. února měl první noční můru, kdy ten Sasuke zahynul a 22. února, kdy se konal pohřeb, měl tu druhou. Ale nemůže si být jistý, dokud neuvidí jeho fotku.
Zadal do vyhledávače 'Sasuke Uchiha fotka' a čekal, až mu to najede odkazy. Bylo jich docela dost, tak kliknul na ten první. Vyskočilo na něj opravdu foto černovlasého mladíka z nočních můr. Tiskl k sobě nějaký pohár s míčem. Titulek hlásal: '… právě Sasuke, nováček ve fotbalovém týmu, hodil vítězný gól, kterým dostal jeho tým až do finálového kola …'. Takže hrával fotbal. Další titulky odkazovaly na další vítězné zápasy nebo právě na už zmíněnou automobilovou nehodu.
Když uznal, že toho asi víc nezjistí, bylo už po třetí ráno. Zaklapl notebook a zachumlal se do peřiny. Zítra musí o tom Sasukem zjistit víc. Vzpoměl si na Sasoriho, kamaráda, jehož otec pracoval na policii. Možná by se tak mohl dostat k záznamům.
Vzbudilo ho vyzvánění mobilu se známou melodií Big Bang od Emotion. Ospale zamrkal a natáhl ruku pro malý, dotykový přístroj. Ani se nepodíval, čí že jméno displej ukazuje. Jen stiskl zelené tlačítko a přiložil si ho k uchu. "Ano?" zamumlal. Druhou rukou si protřel oči a pohlédl na hodiny naproti posteli.
"Suigetsu? … Tady je Juugo," začal jeho přítel.
"No, co je?" zeptal se bělovlasý rozespale a zívl.
Na druhé straně se ozval smích. "Neříkej, žes doteď spal," ozvalo se pobaveně. "Co proboha děláš po nocích, že nemáš čas se prospat?"
Ušklíbl se. "Určitě ne to, na co myslíš," zamítl ještě dřív, než stihl Juugo něco dalšího poznamenat a protáhl se. Matrace pod jeho váhou zasténala, když přehodil nohy přes okraj postele a trochu nemotorně se postavil k oknu. "Ale pochybuju, žes mi zavolal, aby ses přesvědčil, jestli spím nebo ne. Tak o co jde?" Po ulicích chodili různí lidé a na lavičce na kraji parku se líbala nějaká zamilovaná dvojice.
"Jsem v nemocnici, víš, měl jsem menší nehodu," přiznal se.
"Jakou?" zajímal se Suigetsu, zatímco si vzal osušku a zamířil do koupelny. Dnes toho musí ještě hodně stihnout. Už tak je to těsné, když vstal až v o třičtvrtě na jednu. Měl si nařídit budík.
"Nedíval jsem se pořádně na přechodu," uchechtl se Juugo. "Byl jsem na operaci, víš, tekla mi krev do břicha nebo co. Tak mi to vysvětlil ten doktor, co mě operoval. Budu tady ještě asi týden. Stavíš se dneska?"
Zaváhal. "Nevím, jestli budu moct, znáš to. Dnes mám napilno." Pohodil hlavou. "Ale pokusím se to nějak dát," dodal, když uslyšel smutné povzdechnutí.
"Hehe, tak fajn. A vem mi tam něco dobrýho v obchodě," dodal Juugo. "Tak zdar."
Protočil oči a položil mobil na stolík vedle vany. Sám ale zalezl jen do sprchového koutu, na lebedění ve vaně skutečně neměl čas.
Stál před Sasoriho domem a doufal, že je doma. Nechtěl mu předem volat, to se mu zdálo divný vzhledem k tomu, že se ználi dost dlouho na to, aby mu nemusel "hlásit", kdy se hodlá stavit na pokec.
Přešel ke dveřím a zazvonil. Chvíli se nic nedělo. Ucítil, jak mu na obličej dopadla kapka vody, tak ji setřel rukou a zahleděl se na potemnělé nebe. Na to, že byl červenec, nevypadalo to dnes s počasím nějak zvlášť pěkně. Docela se na sebe zlobil, že si zapomněl vzít s sebou deštník. Cukl sebou, když se dveře otevřely a stál mezi nimi rudovlasý kluk. "Zdár, Suigetsu. Pojď dál, naši stejně nejsou doma," odstoupil od dveří a vyhlédl ven. "Začíná poprchávat."
"Všiml jsem si," zašklebil se bělovlasý a skopl ležérně boty z noh, zatímco si svlékal mikinu. Chtěl se cítit pohodlně a ne navlečeně, jak tomu bývalo v jeho nejneoblíbenějším ročním období - zimě.
Sasori se jen uchechtl a zamířil do kuchyně, aby nachystal nějaké pití, jak už to dělal, když ho jeho přítel navšívil, což se poslední dobou stávalo jen málo. Celkem kvůli tomu byl smutný a mrzelo ho to - už jen proto, že na střední považoval Suigetsa za svého nejlepšího kamaráda. Kdyby se tam pořád nesral ten Juugo... "Co si dáš?" zavolal za ním a snažil se udržet nenucený tón.
"Džus," odpověděl Suigetsu a přešel do obyváku, aby sebou seknul na polstrovaný gauč. Sasoriho rodina byla poměrně zazobaná. Matka byla právnička a otec dělal komisaře. Sasori se po střední vydal na zdrávku a učil se na lékaře. Škola mu začne už v září. Nebyl jediný, který se chtěl stát chirurgem. Spolu s ním šli i Deidara, Kisame a Orochimaru, další spolužáci. Suigetsu, Juugo, Karin a Naruto se pro změnu vydali ve stopách psychologie. A tak se i ostatní rozdělili na skupinky a vydali se svou cestou života.
Sasori přišel za ním a jednu ze dvou sklenic s džusem mu podal a usadil se naproti do křesla. "Tak začni. Proč jsi přišel?" pokynul mu rukou a sám si párkrát lokl chlazenéno pomerančového nápoje.
"Víš, jak jsme se na střední kolikrát pokoušeli sami přijít na řešení různých trestných činů? Těch vražd a tak?" připomenul mu Suigetsu minulost a sám se nad vzpomínkami pousmál. Sasori jen přikývl a čekal na pokračování. "Řekněme, že bych potřeboval jedny záznamy."
"Proč?" zajímal se zaujatě červenovlasý a upřel na něj oči.
Suigetsu zaváhal. "Vadilo by ti, kdybych si to spíš nechal pro sebe?" snažil se vyhnout se odpovědi.
Ušklíbl se. "Jestli chceš moji pomoc, tak se mi koukej svěřit. Vidím, že tě něco žere."
Bělovlasý si povzdychl a začal s vyprávěním. Připadal si docela trapně a když domluvil, čekal, že jeho kamarád vyprskne smíchy nebo tak něco. Ten ale kupodivu mlčel a vypadalo to, že o něčem hluboce přemýšlí. Pak nakonec přikývl. "Kdy potřebuješ ty záznamy?" řekl nakonec smířlivě a povzbudivě se pousmál.
"Nejlépe hned," oplatil mu úsměv Suigetsu. "Jak tě znám, chceš se přidat a pomoct mi s pátráním, že jo?"
Zazubil se. "Znáš mě dobře, Suii."
Sasoriho autem dojeli až před policejní stanici, aby zašli za jeho tátou. Bohužel je jedna milá policistka zklamala, když jim sdělila, že před chvílí někam odjel. Zřejmě vražda nebo něco na ten způsob. "Prosím vás, my nutně potřebujeme jedny záznamy. Znáte mě, vždyť víte, že bych neudělal nic pitomého," přesvědčoval ji červenovlasý úpěnlivě a snažil se o psí oči.
Policistka nakonec souhlasila, ale v duchu si připadala jako trestanec, když je zavedla do chodby s množstvím polic, kam měla veřejnost přísný zákaz. "Pohněte si," procedila skrz zuby a postavila se na konec chodby, aby hlídala, zda někdo nejde.
Oba hned zamířili k místu, kde tušili oddělení písmena U. Po chvíli jsme skutečně našli krabici s označením 'Případ Uchiha', kterou potřebovali. Vysunuli ji z police a otevřeli ji, aby si prohlédli její obsah. Bylo tam oblečení, které měli členové rodiny v den nehody, různé věcičky a hlavně záznamy, které nutně potřebovali. Sasori vytáhl z kabely přes rameno igelitku a podíval se, jestli se policistka dívá. Nedívala. Tak vysypal obsah do igelitky a hodil ji do kabely. I záznamy schoval do tašky a už prázdnou krabici vložil zpátky do regálů. Ignoroval Suigetsův šokovaný pohled, zatímco se vrátili k policistce. "Už to máme," informoval ji Sasori nevýrazně.
Policistka si očividně oddechla, až když byli před stanicí. Přešli k autu a červenovlasý si kecnul před volant, aby nastartoval. Když vyjeli, konečně ze sebe bělovlasý dostal: "Tys to ukradl!"
"No neříkej. Viděls jinou možnost?" pokrčil rameny. "Navíc, pochybuju, že zrovna tohle někdo bude postrádat."
"To asi je. Mohl bys mě prvně zavést k nemocnici?" zkusil to Suigetsu.
"Proč? Stalo se něco?" zamračil se Sasori.
Zavrtěl hlavou. "Je tam... Juugo. Slíbil jsem mu, že se stavím," zamumlal a podíval se z okýnka, protože věděl, jak znechuceně se rudovlasý zatváří. Nikdy ho neměl rád. A Juugo neměl zas rád jeho. Taková vzájemná nenávist.
Sasori zaskřípal zuby, ale pak uvolnil napjaté svaly. "Když... si to přeješ." Pak stočil ze silnice napravo, směrem k nemocnici.
Světlovlasý se cítil pod psa. "Nebudu tam asi dlouho,... a pak bychom se spolu mohli podívat na ty věci," kývl ke kabele.
Samozřejmě, že v očích to vzrušeně zablýskalo. Už od mala rád zjišťoval a posuzoval trestné činy, přesto byla touha stát se lékařem větší, než chuť být policistou. "Fajn. Počkám na tebe v autě," usmál se a už s lepším pocitem znovu zabočil. Už z dálky viděli budovy nemocnice. Kolem ní byl, ostatně jako vždy, šrumec. Sasori zastavil kousek dál. Věděl, že tam by jen těžko našel místo a navíc, on nebyl zraněný, aby bylo tak akutní zastavit přímo před budovami.
"Díkes, Sasy," zazubil se na něj bělovlasý a s pobavením sledoval vraždící pohled červenovlasého, který tohle oslovení absolutně nesnášel.
Suigetsu potom otevřel a dvířka za sebou hlasitě zabouchl. U nemocnice byla i menší cukrárnička, ve které prodávali DIA, ale i normální cukrovinky. Tam zamířil prvně. Přece mu Juugo jasně řekl, že by chtěl něco dobrého. Vešel do krámku a kývnutím pozdravil mladou prodavačku, zřejmě studentku, která si o prázdninách takto vydělávala. Koupil pouze čtyři koblihy, dvě flašky bublinkové citronové minerálky a několik banánů a pomerančů. Hodil to do tašky z oné cukrárny a peněženku schoval do zadní kapsy džín, za mobilem.
Až poté zamířil k nemocnici a zaklepal na skleněnou stěnu sesterny. Podívala se na něj mladá holka, mohla mít maximálně tak dvacet pět. "Přejete si?"
"Ano. Nevíte, kde leží Juugo Zukishimekata?" zeptal jsem se a usmál se.
"Hm... Ano. Už vím. Pojďte, zavedu vás tam," pobídla ho sestřička a už ho prováděla labirintem dlouhých a krátkých chodeb. Snažil se si cestu zapamatovat a dokonce si pomyslel, že se mu to povedlo. Sestřička se s ním rozloučila před pokojem 314.
Ze slušnosti párkrát klepl klouby o dveře a až potom vešel. V pokoji vedle sebe stály tři postele, oddělené od sebe asi metr a půl velkou mezerou, ve které byl i stolek. Na té nejbližší dveří ležel nějaký mladý kluk se zlomenou rukou a pár odředinami v obličeji. Četl si časopis a jen na chvíli střelil k nově příchozímu pohledem plným nezájmu. V rukách držel časopis a nejspíš ho zaujal nějaký článek. Prostřední postel byla kupodivu prázdná a na té třetí, nejbližší k oknu, ležel Juugo a oči mu zazářily, když konečně spatřil známou tvář. "Už jsem si myslel, že nedorazíš," ušklíbl se, ale v duchu se usmíval.
"Říkal jsem, že mám napilno," pokrčil rameny Suigetsu a kecnul na jeho postel, vedle Juugova boku. Mohl si sednout na tu volnou, ale nechtěl, aby na něj potom vlítla sestřička, že byla nově povlečená a ona to musí dělat znovu. Navíc, zrzkovi to nejspíš nevadilo. "Tady jsem ti něco přinesl," sáhl do tašky a vyndával postupně všechny suroviny, které nakoupil v cukrárně.
"No, mohls být trošku originální, … ale díky," pousmál se ležící. "Co vůbec děláš, že máš málo času? To mi k tobě totiž nesedí."
Pokrčil rameny a snažil se, aby jeho hlas zněl ledabyle, když promluvil. "Nic důležitého." Pak zahlédl kamarádův pohled. "Ale fakt, myslím to vážně. Nic, co by stálo za zmínku." Zajímavé, že rudovláskovi to řekl prakticky hned, zatímco teď váhal. Možná to bylo tím, že v pokoji nebyli sami? Ano, tím to jistě bude, pomyslel si.
Juugo se zamračil. "Suigetsu, slib mi něco..." požádal ho trochu potemnělým tónem, který mohl docela dobře vyvolat husí kůži.
Naprázdno polkl. "Hm?"
"Kdyby se něco vážnýho dělo, řekneš mi to, že jo?" ubezpečoval se. "Dělej, slib mi to."
Povzdechl si. "Chci se s tím vypořádat sám, Juugo. Jednou jedinkrát nechci, abys mi musel pomáhat," sklopil pohled na zelenkavé povlečení pořiny. Nebyl sám, pomáhal mu tak trošku Sasori, ale to se v téhle chvíli nemohlo nijak zvlášť počítat.
Zaškaredil se na něj. "Neříkám, že ti pomůžu. Jen je lepší, když břemeno nesou dva."
"Tohle břemeno si holt ponesu sám!" zavrčel podrážděně bělovlasý.
Zrzek se zarazil. Suigetsu s ním tímhle tónem nemluvil často. Jen když byl opilý... nebo velmi, velmi naštvaný. Usoudil, že bude nejlepší se v tom prozatím nerýpat. "Fajn, tvoje volba," pokrčil rameny. "Spěcháš nebo se můžeš zdržet dlouho?"
"Spíš spěchám," přiznal sedící.
Protočil oči. "Tak běž a stav se zítra."
Usmál se. "Tak... se uzdrav. Zdar, Juugo," rozloučil se a zamířil ke dveřím. "A čau," zavolal ještě zdvořile na mladíka, který si celou dobu pročítal ten časopis.
Ten zvedl znudeně oči. "Zdar," znělo to suše, ale alespoň pozdrav oplatil.
Zrovna, když zavíral dveře, rozlehl se halou Big Bang. Sestřička, která šla okolo, se na něj zamračila a jasně mu naznačila, aby to vypnul. Bělovlasý by přísahal, že slyší, jak se Juugo v pokoji hlasitě směje. Sáhl do kapsy. Volal mu Sasori. Zřejmě mu pomalu docházela trpělivost. Típnul to a rychle napsal SMSku: 'Uz jdu. Nebud tak netrpelivej.'. Potom pospíchal labirintem chodeb. Už si pomalu myslel, že se ztratil, když konečně našel východ. Radostně vešel do výtahu, kterým sem i přijel, a spolu s jednou sestrou a nějakým doktorem sjel dolů do přízemí.
Potom zamířil k Sasoriho autu. Rudovlasý seděl za volantem a poslouchal nějaké písničky, které právě hrály v rádiu. Když ho zaregistroval, vypnul rádio a odemkl zevnitř dveře auta, která předtím kvůli bezpečnosti nejspíš zamkl.
Suigetsu sedl na sedadlo spolujezdce a zapl si bezpečnostní pás. "Sorry, nechtěl jsem rušit," řekl červenovlasý suše, "ale došla mi textovka od mámy. V šest jdou na nějakou večeři s příbuznými a já musím být u toho. A jelikož je půl patý a ty bydlíš docela daleko, máme nejvyšší čas jet. A i tak musíme být rychlí a spěchat."
"Jo, v pohodě. Když tak by ses mohl nenápadně na případ toho Sasukeho zeptat svýho táty, možná by nám to pomohlo," navrhl jsem nesměle.
Usmál se. "To taky udělám," poznamenal a vyjel z parkoviště. Nastalo trapné ticho. Suigetsu by rád mluvil, ale tak nějak vycítil, že je Sasori pro to ticho rád.
Suigetsu si už dávno uvědomil, že rudovlásek Juuga z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu nemá rád. Zrzek se to snažil nějak srovnat, ale čím dál víc se snažil, tím větší cítil k Sasorimu podvědomě odpor. Tak se navzájem stranili a snažili se na školních chodbách a v hodinách potkávat co nejméně. Ale i když nechtěli, i když o to nestáli, něco je stále spojovalo. Obou nejlepší přítel a dobrý kamarád - Suigetsu. Když dodělali školy, už nikdy se nechtěl Sasori s Juugem vidět a tak to bylo i obráceně. Přesto se chtěli scházet s bělovlasým, takže stejně někdy nechtěně přišla řeč na jejich nepřítele. Sasori se plánoval odstěhovat z města, protože už nedokázal snést to, že by měl bydlet ve stejném městě, jako zrzek, ale nakonec ho blízcí přemluvili, že jeho místo je mezi nimi a tady.
A tak se rudovlasý stáhl a raději se zatím zabydlel u rodičů doma. Ale plánoval si pořídit brzy svůj vlastní byt.
Byl to docela ostražitý a chladný člověk. Jeho dětství stálo za nic, neměl žádné kamarády, protože ho všichni viděli jen jako snoba a zazobance. Teprve v prváku na gymnáziu poznal skutečné kamarádství, když se srazil na chodbě se Suigetsem a dokonce i lásku, když poznal Konan. Jenže ta mu koncem třeťáku dala košem s tím, že má někoho jiného. Možná náhoda, možná osud, že tím jiným byl Juugo. Ten s ní ale vydržel týden a pak se jejich vztah rozpadl. Konan se chtěla ke své předešlé lásce vrátit, ale Sasori jí už nedal možnost. Člověk, který ztratí jeho důvěru, už nikdy nenajde cestu do jeho srdce zpět.
Když ho Konan opustila, uzavřel se červenovlasý ještě více do sebe. Jediný, komu bezmezně věřil a byl schopný mu svěřit vlastní život, byl Suigetsu. A někdy se mu zdálo, že i jeho mu chce Juugo sebrat. Není divu, že ho tak nenáviděl. Možná by mu to s Konan i odpustil, ale tady nešlo jen o tohle. Nenáviděl ho i podvědomě. Dělalo se mu špatně, když měl být v jeho blízkosti, natož, aby s ním dokázal promluvit. Někdy se potkali v obchodě nebo v kavárně. Tehdy se ten, co přišel později než druhý, prostě spakoval a vypadl dřív, než bylo zle.
Když na sebe jednou narazili v metru a Juugo už nestihl vystoupit ven, museli vedle sebe přetrpět půlhodinu. Zírali na sebe jako lvi na teritoriu plném samic, o kterém si mysleli, že je jejich. Jediné, co padlo bylo "Nečum tak blbě", ze strany Juuga a "To ty čumíš, jak spadlý z višně", ze strany Sasoriho. Potom mlčeli a jen tiše cítili tu děsivou atmosféru mezi nimi. Kdyby nebyl vagón metra tak přeplněný, jistě by se na sebe vrhli. Když později Juugo vystoupil, Sasoriho zaplavila vlna vzpomínek. Jak na jeho dětství, tak na Konan a na Suigetsa, kterého v té době neviděl už něco málo přes měsíc.
Od té doby se neviděli, za což byli snad oba rádi. Až nyní zaslechl Sasori znovu jeho jméno - tak brzo, vždyť uběhnul jen měsíc od konce školy! A přitom tak pozdě. Zdálo se mu to jako věčnost, ale věděl, že se plete a uplynulo mnohem míň času, než si myslí.
Zastavili u paneláku, kde měl Suigetsu svůj byt. "Tak pospěš, už bude pět," popohnal ho červenovlasý a sám pozamykal auto a postaral se, aby v něm nezapomněli kabelu s důkazy té tragické havárie. Sasori o ní prakticky nic nevěděl, ale doufal, že mu něco Suigetsu objasní.
Ale jinak věděl, že mu dokáže pomoct, i kdyby to nemělo být na první pohled v jeho silách. On to prostě zvládne. Už jen proto, že Suigetsu je jediný člověk, jenž si dokázal udržet titul "dobrý přítel" až doteď. A Sasori se šíleně bál, že by ho někdy mohl ztratit. S tím by se nedokázal smířit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama