Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

Noční můry 2

30. srpna 2013 v 21:19 | Asway |  Noční můry


Kapitola 2.

Suigetsu v přední kapse nahmatal klíče a následně odemkl dveře paneláku, aby je pohl pustit do domu, protože se už zase zatahovalo nebe. Pospíchali do schodů, protože tento dům byl poněkud zastaralý, co se týkalo takových technických věcí, jako jsou například výtahy. Naštěstí bydlel už vě třetím patře a namusel pospíchat až do sedmého, protože to by ho asi zabilo.
Stanuli před dveřmi jeho bytu a bělovlasý zase použil své klíče, kde měl indiánský přívěšek s černým vlkem, který si jednou koupil na pouti, když tam jel v sedmnácti s rodiči a pár kamarády, ještě tehdy vzpomínal, že se to konalo až někde na Moravě a že dostat se tam bylo šílené. Museli vstávat už ve dvě ráno. Tehdy chtěl pozvat i Sasoriho, ale Juugo s tím absolutně nesouhlasil. A jelikož jeho pozval dřív, musel se mu v tomhle prostě podřídit.
Oba si sundali mikiny a boty. Rudovlasý zamířil do obýváku i s kabelou. "Dal bych si kafe," zavolal ještě dřív, než se ho mohl Suigetsu zeptat, jestli chce něco na pití.
"Okej. Já taky. Nebudeš přece svému tělu dodávat kofein sám," houkl pobaveně a už chystal vodu do varné konve. "Jako vždy?"
"Jo. Dvě lžičky cukru," odpověděl červenovlasý. "Já to tady zatím nachystám."
Nachystal si dva hrnky a sledoval, jak namletá káva padá do na dno šálku. Když se ozvalo hlasité cvaknutí, popadl konev a kávu zalil. Do jednoho z hrnků ještě nasypal dvě lžičky cukru a přenesl oba do obyváku. Postavil je na stůl. Každý si zamíchal ten svůj a nabrali si trochu lžičkou, aby ochutnali, jestli ji Suigetsu dobře nachystal.
Potom Sasori přikývl. "Tak si pohnem," zamumlal a vytáhl záznamy a tašku z kabely. Nejprve si otevřeli složku a pročetli si vyšetřování celého případu. Prakticky tam bylo to samé, co četl předtím, kdy a kde se nehoda odehrála, kdo a jak zemřel a podobně. Byly tam i fotky z místa činu. "Bože,... to auto je úplně na kusy," prohlásil Sasori a do jeho hlasu se vmísil poděšený tón. Potom vytáhl další fotky. "Ježiš. Tohle byla jeho matka. A zřejmě byla dost hezká..." poznamenal následovně.
"Otec, bratr... Kde je jeho fotka?" otázal se Suigetsu a podíval se znovu do složky. "Jo, tady. On vlastně jel až do nemocnice."
"Byl dost hezkej," poznamenal rudovlasý. "Jen je pěkně zřízenej. Tady v téhle obálce jsou obrázky těch zranění, co měl na sobě. Fotili je v márnici." Podal mu zmíněnou obálku.
Suigetsu si je prohlédl a znechuceně se zašklebil. "Fuj. Au."
To vyvolalo v červenovlasém záchvat smíchu, ale brzy ho v sobě potlačil. Podíval se na fotky hned po něm a ztuhl. "Hele..." zamumlal. "Mě se nezdaj ty zranění, jako přímo smrtelný. Sice měl krvácení do dutiny břišní, ale tady je kopie lékařské zprávy a ta tvrdí, že krvácení lékaři zastavili a ostatní zranění smrtelný být nemohly..." Znělo to překvapeně. "Ty doktory, co ho operovali, znám z nemocnice. Jsou to tak trochu tátovi kámoši a sem tam mi daj přednášku nebo mi něco ukážou, co se týká praxe a tak, chápeš? Dokonce si s nimi tykám, jmenují se Kakashi a Iruka. Asi by bylo fajn se jich na to někdy zeptat."
Sigetsu si dál pročítal spisy a pak na něco narazil. "Hele, tady stojí, že jeli za Madarou Uchihou, bratrem Sasukeho otce," poznamenal. "Jeho výpověď je jasná, řekl, že k němu jeli na návštěvu a prostě nedorazili. Je tu i jeho foto." Ukázal červenovlasému obrázek. Ten přikývl a vyndal zbytek věcí.
Vytáhl oblečení, rozmístěné po takových uzaviratelných sáčcích. Každý kousek byl zakrvácený a potrhaný. Pak nakonec našel i to Sasukeho. Bylo sice rozstříhané, jak se ho lékaři v nemocnici snažili zachránit, ale jinak šla stále rozpoznat červená košile a černé dříny. Bělovlasý jen na chvíli zvedl oči od papírů, aby se podíval, co dělá jeho společník. A oči mu málem vypadly z důlků, když poznal oblečení, které rudovlasý držel v rukách. "To je Sasukeho! V tomhle chodí v mých snech!" zvolal nahlas.
"Tak už víme, že to sedí. Ale já už budu muset jet," povzdechl si. "Bude čtvrt na šest, musím ještě dojet domů a hodit si sprchu."
"Co navrhuješ? Jak bychom měli asi postupovat?" zeptal se Suigetsu, kterého naprosto ochromilo vzrušení z možného brzkého rozuzlení důvodu probděných nebo zničených nocí.
Zamyslel se. "Vyzpovídám taťku, vyzpovídám doktory a kouknu se na toho Madaru, třeba bude mít něco v trestním rejstříku. To je asi to hlavní, řekl bych. Ty se pokus z toho Sasukeho ve snech něco dostat. A zařiď, abys měl o víkendu volno. Zajedem na místo činu a nebo za tím Madarou. Juknem se sami, i když je tu malá pravděpodobnost, že na D1 bude něco zvláštního. Navíc tam nemůžem ani zastavit, to je nanic,... Ale u toho Madary to vypadá obstojně. Jako Sasukeho strejda ho asi znal dost dobře, no ne?" Pokrčil rameny a zhluboka se napil kafe. Přece jenom, je slušnost ho dopít, když si o něj řekl.
Zamračil se. "Štve mě, že nemůžu nic dělat! Je to hlavně můj problém a stejně všechno oddřež ty. A co bych třeba dělal, kdybych tě neznal?" rozčiloval se bělovlasý a vztekem roztřesenou rukou popadl ucho hrnku, aby si sám dal pořádný doušek na uklidnění. Docílil jen toho, že si vlastní neopatrností opařil rty a krk. Možná trochu i jazyk. Zabolelo to a on se zakuckal.
Sasori se zasmál. "Tak buď rád, že mě znáš, stejně jako jsem já rád, že jsem poznal tebe," zamumlal tiše, ale při tom pokašlávání to prostě Suigetsu nemohl postřehnout, ani kdyby chtěl. "Ježiš, děláš z komára velblouda," řekl už nahlas a protočil dramaticky panenky. Pak se pousmál a dopil zbytek kafe. Kupodivu mu horkost nevadila, zřejmě už byl zvyklý. Sám si ráno dělal kafe pozdě, takže ho potom musel pít narychlo horké. "Dělám to rád." Zvedl se a protáhl se. Pomohl ještě Suigetsovi posbírat všechny věci do kabely, kterou mu zřejmě proteď ponechá, aby měl, v čem věci uskladňovat. Kouknul na hodiny, skoro půl šesté, skutečně by si měl pospíšit nebo ho doma bude čekat kázání, jak je i přes svůj věk nezodpovědný ke svému okolí a drzý vůči rodičům. Skutečně si bude muset pořídit vlastní byt, tohle šílenství ho už nebavilo. Připadal si pak jako hloupé neschopné děcko, potřebující rodiče, aby se o něj postarali a přebalovali mu plíny.
Venku se už pěkně rozpršelo, doslova se protrhla mračna. Provazce deště pleskaly o chodník a taky o kapotu a skla Sasoriho auta. Ten se ještě otočil na Suigetsa. "Uvidíme se až o víkendu, protože musím všechno zařídit. Ale zítra kolem sedmé ti zavolám a řeknu, jestli jsem zhruba na něco přišel, jo?" Dal mu ještě přátelskou herdu do zad, než si zkontroloval kapsy, jestli má mobil, klíče a poněženku a jestli je tady nezapomněl. Když se v tomhle směru uklidnil, popadl klíče a vběhl do deště. Bleskově odemkl dveře a kecnul na sedadlo řidiče. Zapnul stěrače a zamával Suigetsovi, který stál pořád ve dveřích a sledoval ho. Nastartoval a vyjel na silnici. Ještě za jízdy si zapnul přehráváč a pustil si tam CDéčko se songy Beatles. Ve zpětném zrcátku znepokojeně sledoval, že bělovlasý stále kouká na jeho vzdalující se auto tak hypnotizovaně a zároveň úplně nepřítomně.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zavibrování mobilu, oznamující, že mu došla textovka. Nemusel ji otvírat, aby věděl, co v ní bude stát a od koho je. Přesto ji rozklikl. 'Jestli okamzite neprijedes domu, tak to nestihnem, ani kdybychom meli super schopnosti. Takze si pohni. Tvoje matka je uz silene znepokojena a ja nemam naladu na hadky. Táta' Čekal, že teda bude už přímo od matky, ale otec nebo matka... stejně ho doma čeká hádka...
Dupnul na plyn a byl si jistý, že momentálně jede rychle na dost vysokou pokutu. Připadal si jako borec v Bat-mobilu, když prudce zabočil a koutkem oka zaznamenal rozzuřené řidiče a šokované chodce, když červené porche s metalízou profičelo kolem nich. Sasori se podíval na mobil, který mu ukázal, že musí ještě zrychlit. K jeho vzteku se ozvala policejní houkačka. Bylo mu jasné, že jestli byť jen zpomalí, nestihne to. Tak prudce zabočil a rozhodl se zmizet, dokud to ještě šlo. Hah, kdyby jeho otec jen veděl, copak synek rád dělá... Ten jen zajel k cestě k jejich ulici a rychle vletěl do garáže. Jen doufal, že si policie nemohla všimnout poznávácí značky. Když se garáž zase sama zavřela, slyšel, jak ulicí proletělo policejní auto. Amatéři, zašklebil se.
Vyšel dveřmi do domu a pospíchal k sobě do pokoje. "Sasóóóóriii!" zavolala na něj matka. "Pospěš si! A co to bylo za hluk v garáži? Ty jsi zase jel svým porche?"
"Ne! Nejel!" zalhal. Až k neuvěření, jak jsou jeho rodiče naivní. Musel ale lhát, když uslyší táta, že nějaký blázen to kalil porchem po městě, tak ať nemá ani nejmenší podezření na svého synka. To by se mu mohlo vymstít.
"Dobře, tak ale pohni! Za pět minut vyrážíme!" ozval se pro změnu otec a uslyšel, jak mu někdo zavolal. "No to snad...! Ne, nemám čas. Chytněte si ho sami, porche snad nepřehlédnete, pane kolego!" vyštěkl do mobilu a zavěsil.
Rudovlásek se pro sebe musel uchechtnout. Hodil na sebe oblek, navoněl se pánským deodorantem a opláchl si obličej. Vlasy měl dobré, teda aspoň podle něj. Potom sešel dolů po schodech a zaculil se na matku. "Tak jdeme?"

Suigetsu zapnul televizi a projel všechny kanály. Hledal něco, co by ho zaujalo a přinutilo ho se zaměřit na děj. K jeho smůle tam dávali jen kriminální seriály nebo reportáž, jak si správně a hezky lakovat nehty, což ho zrovna nezajímalo. S povzdechem znovu televizi vypnul a vytáhl si spisy z toho případu, aby si ho znovu pročetl. Pořád mu připadalo, že mu něco uniká. Podíval se na fotky černovláskovýc zranění. Vedle byly i fotky věcí, které se u něj našly. Košile, džíny, mobil,... zaostřil. Co to je za předmět? Vypadalo to jako přívěšek na krk. Ale ten je kde?
Prohledal tašku. Nemohli ho ztratit! On tam nebyl. Připadalo mu to důležité, bůhví proč. Práskl spisem o stůl a radši se rovnou zabalil do peřiny, aby mohl usnout a dělat to jediné, co mohl - pokusit se vyzvídat od Sasukeho. K jeho smůle vůbec nemohl zavřít oči. Natáhl se k nočnímu stolku pro prášky na spaní a skleničce s málem vody. Ale snad mu to bude stačit. Polkl je a chvíli ještě koukal do stropu, než se mu oči zavřely a on upadl do říše snů... nebo spíš nočních můr.
* * *
Stál uprostřed ničeho. Všude, ve všech směrech kolem něj bylo bílo. Neviděl nic. Jakoby to byl nekonečný prostor. Potom si všiml černé tečky, která se z dálky přicházela blíž a získávala tvar a ostrost. Byl to černovlasý kluk s ještě černějšíma očima. Jako obvykle, oblečený do džínů jako uhel a rudé košile. Přibližoval se stále blíž, až mohl Suigetsu rozpoznat i detaily, jako například, že vlasy jsou hezky lesklé nebo že má udržované nehty. Skutečně fešák.
Bělovlasý naprázdno polkl. "Sa-Sasuke?" zkusil ho oslovit. Naskočila mu husí kůže, když se jeho onyxové oči zaměřily na ty jeho. Ta temná barva úplně kontrastovala se skoro-bílou pokožkou.
Potom nakrčil nos. "To U se v mém jméně běžně neříká," napomenul ho chladně. "Co jsi zač?"
Znejistěl. "Ehm... jmenuju se Suigetsu," představil se. "Vídám tě... hm... ve snech. Jako... teď a... no..." Nenacházel žádná slova, která by se hodila, aniž by působila stupidně.
Zamyšleně přikývl. "Jo. Všiml jsem si. Vždycky se sem vkradneš a divně na mě koukáš."
Bělovlasý měl chuť se zašklebit, to on ho tady hypnotizuje! "'Sem'?" Znovu se rozhlédl, nevypadalo to tady vůbec příjemně. On by se nejspíš zbláznil, kdyby tady měl být zavřený.
Přivřel temné oči a přišel blíž. Chytil ho za zápěstí a v tu chvíli se s nimi všechno zatočilo. Něco se kolem něj míhalo, ale on vnímal jen Sasukeho pohled a dotyk těch ledově studených prstů, obtočených kolem jeho zápěstí.
Potom se se šustěním ocitli v nějakém pokoji a černovlasý ho pustil. Sám si sedl do židle k pracovnímu stolu a kývl k posteli, aby mu dal najevo, že si má kecnout naproti němu. "Ehm... ty... no... spíš?" zeptal se Suigetsu zmateně, zatímco se na postel přesunul.
Zavrtěl hlavou. "Ne. Tohle býval můj pokoj, když jsem... byl živý. Zvykl jsem si na něj a je mi tady dobře. Nechci nic měnit." I on sám se divil nad tím, že je tak výřečný. Obvykle byl tichý a s neznámými prohodil jen minimum potřebných slov. Ale tohle bylo asi tím, že s nikým jiným mluvit nemůže.
"Áha," zamumlal bělovlasý. "Takže ty víš, že jsi..." Zarazil se a zmlkl.
Ohrnul horní ret. "... mrtvý?" doplnil ho kousavě. "No wow, doteď jsem si myslel, že je to bílo-bílé místo, kde jsme předtím byli, jenom moje halucinace," dodal ironicky. Pak ztichl, ale jen přemýšlel, aby pak vyhrkl: "Máš divný vzhled a povahově jsi naprostý debil."
Pokrčil rameny. "Dík za upřímnost, no. Ale ty tvoje upíří oči taky nejsou zrovna přirozený, chlape," připomenul mu.
"Neser se do mých očí a řekni mi co chceš!" vřískl na něj naštvaně.
Oplatil mu to stejným tónem. "Já?! To ty ses vetřel do mého života! Do mých snů!"
Chvilku se měřili nepříjemnými chladnými pohledy a zatínali ruce v pěsti. Suigetsu si uvědomil, že se na tomhle divném místě necítí vůbec příjemně. Možná to bylo tím, že hodiny naproti posteli netikaly a zasekly se. Nebo tím, že místo aby do pokoje oknem vnikalo sluneční světlo, tak jde odtud vidět jen ta nekonečná bílá plocha. Připadal si tu jako vězeň.
Potom se bělovlasý nadechl. "Víš, já... ti chci pomoct. Jestli teda mám jak," přiznal tiše a musel uhnout před jeho kukadly, které mu začaly docela nahánět strach.
Povzdechl si. "No... fajn. Jenže já nevím, jak mi může kdokoliv pomoct. Nevím, proč jsem se ocitl tady, chápeš?"
"Co kdybys mi řekl, jak to ten den, cos... no víš, jak to ten den bylo?" navrhl nesměle.

Ráno mě probudila nějaká rána, která otřásla snad celým domem. Lekl jsem se a vyřítil se z postele hledat zbytek rodiny a zjistit, co se to, sakra, děje. Z druhých dveří jsem viděl, že i Itachi... hm, můj bratr, je vzhůru a kouká někam z okna. "Co se to děje?" zeptal jsem se zmateně a přešel k němu, abych i já mohl spatřit to, na co tak zaujatě hledí.
Zvedl ke mně oči. "U sousedů hoří," informoval mě potichu, ale to už ani nemusel, protože ty plameny jsem viděl i já. Naštěstí byli od nás dostatečně daleko na to, aby to náš dům neschytal taky, víš. Potom se do pokoje přiřítili rodiče, zjevně už také byli v obraze a nakázali nám, abychom se oblékli, že jedeme pryč.
"Kam jako?" ozval se Itachi dřív, než jsem to stihl já.
Mamka se na něj jen zvláštně podívala a pak odešla. Bylo mi jasné, že mi tady něco všichni tají, něco, co bych měl asi vědět taky, ne? Ale nakonec jsem přece jen šel na sebe něco hodit, když už se celá rodina tvářila tak vážně. Bylo zhruba osm hodin ráno a sotva jsem se stihl trochu zcivilizovat, už mě naši tahali do auta, že jsem si skoro zapomněl mobil. Naštěstí mi ho připomněl včas Itachi, tak jsem ho přece jen měl.
Jeli jsme strašně rychle po dálnici D1. "Hej, kam jedeme?" zeptal jsem se a založil si nahněvaně ruce na hrudi. Já s bratrem jsme seděli vzadu, zatímco mamka seděla vpředu vedle táty, který drtil v dlaních volant tak, až mu zbělely klouby.
"Za Madarou," zavrčel táta a ošil se na sedačce.
Zamračil jsem se. "A to proč?"
Když se mi už hezky dlouho nedostávalo odpovědi, myslel jsem si, že se budu muset ozvat znovu, jenže potom mi matka tiše odpověděla. "Musíme s ním mluvit. Tohle už překročilo všechny meze."
Na to vystartoval Itachi. "Ty myslíš, že ten požár...?" Znělo to nevěřícně a nahněvaně. O co tady proboha jde?, promítlo se mi v hlavě.
"Ano, v tom má asi prsty," přitakal otec. "Jen si ty jeho gorily spletly barák."
Nechápavě jsem těkal očima z jednoho na druhého a potom se můj pohled usídlil na bratrových stejně černých očí, kde jsem hledal odpověď na tu nevyřčenou otázku. Chvíli na mě bezmocně a zničeně koukal, než řekl otci, že už asi přišel čas mi to vysvětlit. Sám se toho prozatím ujal, když se od rodičů nedočkal žádné větší aktivity. Nadechl se a spustil. "Víš, strejda Madara je docela jiný člověk, než za jakého ho máš, Sasuke. Táta se od jeho přítele komisaře dozvěděl, že strýček dodává zbraně ruské mafii a snad jede i ve výrobě a šíření drog. Samozřejmě tomu hned nevěřil," dodal, když viděl můj nevěřícný pohled, "ale nakonec mu to nedalo a za Madarou, do toho jeho polo-zámku, šel, aby se ho na rovinu, jako bratr bratra, zeptal, jestli komisař mluvil pravdu." Zasekl se a přemýšlel, jaká slova zvolit na pokračování toho příběhu. "Kupodivu mu strýček nelhal a narovinu mu přiznal, že v tom jede. A nechal tátu se vrátit. Ale od tý doby... se kolem nás dějí takové... 'nehody', vzpomínáš? Mamka se málem utopila ve vaně, kdybych ji já nenašel. Když dal taťka do laboratoří sklenici se zbytkem džusu, ze které před tím mamka pila, ukázalo se, že jí tam někdo přisypal rozmačkané prášky na spaní. Ale nikdo nebyl doma! Tys byl ve škole, táta v práci a já na praxi v nemocnici. A mamka si tam nic nedala. Nebo jak jsme byli na bazéně, tak jsme my dva spolu šli do sauny, vzpomínáš? Jakmile jsme tam zbyli my dva sami, tak se zvýšila teplota natolik, že jsme chtěli jít ven. Ale nešlo to, dveře se nějak 'zasekly'. Kdyby nás neslyšel ten pracovník, zřejmě bychom se tam udusili a upekli jako kuřata. Nebo na pouti, jak jsi šel ze srandy na řetízkáč. Řetězy se uvolnily a ty jsi slítl. Naštěstí se to jenom roztáčelo, takže se ti nic nestalo. Nebo jak mi někdo volal a řekl mi, že jsi na náměstí a krvácíš. Jenže jakmile jsem se na náměstí dostal, tys tam nebyl a já se propadl do kanálu, jak tam nebyl ten poklop, a málem jsem se zabil. A teď někdo zapálil dům u sousedů."
Chvilku jsem mlčel a dával si to dohromady. Všechno do sebe zapadlo jako dílky puzzlí, které jsem doteď nemohl najít a pospojovat. Když jsem jakž takž spolkl veškeré nové informace, uvědomil si, co je můj strejda zač a přiznal si, že jsme se asi zapletli s ruskou mafií, tak jsem teprve promluvil poměrně roztřeseným hlasem. "Takže za tohle všechno může strýček," vydechl jsem ten holý fakt a všiml si, že tátovy klouby ještě víc zbělely, jak křečovitě svíral volant. "Ale... pokud je tak nebezpečný, nebylo by lepší se od něj držet dál a ne jet přímo k němu?"
"Musím mu říct, že nemám v plánu to hlásit, jinak nám nedá pokoj, Sasuke," promluvil otec chladně. "A vzal jsem vás s sebou, protože vás nechci nechat někde samotné."
To jsem chápal a raději jsem mlčel. Vzpomínal jsem na milého a bohatého strýčka Madaru, když jsem byl malý. Opravdu by mohl být zapletený... s ruskou mafií? Připadalo mi to jako velmi, ale velmi nepravděpodobné šílenství.
Otec si povzdechl. "Mám vás rád," otočil se na mě na sekundu.
"TATI! POZOR!" vřískl Itachi zděšeně, ale než táta šlápl na brzdu nebo se mu podařilo kamion minout, bylo pozdě.
Cítil jsem, jak předek našeho auta vletěl přímo do převráceného kamionu a málem mě to vyhodilo ze sedačky. Sotva jsem se udržel, protože jsem si před jízdou zapomněl zapnout bezpečnostní pás a nikdo si toho ani nebyl vědom. Cítil jsem, jak se naše auto ve vzduchu otočilo a jak dopadlo na střechu. Naprosto mě to vyhodilo ze sedačky a prohodilo předním sklem. Pak už si pamatuju jen ohnivou bolest, která mi prostupovala snad celým tělem. Ztratil jsem vědomí a v té chvíli jsem pro to byl docela rád.
Na pár vteřin jsem se ještě probral, ale to už jsem slyšel pípání nemocničních přístrojů. Chtěl jsem otevřít oči, ale nešlo to. Nemohl jsem se nijak pohnout. Slyšel jsem zrychlený dech někoho dalšího v místnosti. A ta vůně... došlo mi, že ji znám. Byl to sprej strýčka Madary! Zrychlené pípání mě prozradilo. "Ach, Sasuke, jsem rád, že jsi vzhůru," promluvil ke mně Madara a slyšel jsem, jak se přiblížil blíž k posteli. "Tvoji rodiče a bratr jsou mrtví. Být tebou, ani mě to moc nepřekvapuje, můj milý synovče." Znělo to nechutně úlisně. Vhrkly mi slzy do očí a vydraly se i přes zavřená oční víčka. Mami... tati... brácho..., běželo mi hlavou. "Ale nemusíš být smutný, za chvíli se s nimi určitě uvidíš."
Slyšel jsem jak cosi vytahuje z kapsy, takové šustění. Potom se chvíli nic nedělo nebo alespoň já nic moc neslyšel. Potom začalo pípání přístrojů zpomalovat. "Sbohem, Sasuke," rozloučil se se mnou strýčkův hlas a následné bouchnutí dveří. Pak začaly přístroje lomozit, protože tep mi prudce zpomaloval. Buch.. buch.. buch... "Ha-haló," chtěl jsem zakřičet, ale kdybych býval šeptal, vyšlo by to na stejno. Vůbec mě nebylo slyšet. Buch..... buch..... Pomozte mi sakra někdo!, křičel jsem v duchu.
Dveře se rozrazily. "Bože! Zavolejte doktora! Kde jste byla, vy hloupá huso?!" zaječel jakýsi tvrdý ženský hlas. Buch......... buch.........
"Jen jsem si odkočila," bránila se tiše druhá. Potom ještě něco dodala, ale já už jim nerozumněl absolutně nic. Všechny zvuky ke mně doléhaly jako by z dálky a já se propadal černotou. Asi hýbaly mým tělem, ale už nic nezmohly. Buch............. Ozvalo se jen. Už nic víc. A já věděl, že jsem právě zemřel.

"Potom jsem se probudil tady. V tom bílém nekonečném prostoru. Byl jsem tu sám, ale potom jsem zjistil, že mi sem někdy někdo zavítá - a to jsi byl ty," dopovídal černovlasý a zmlkl. Neočekával odezvu, jen smutnil nad mrtvými příbuznými.
Suigetsovi se draly slzy do očí, ale všemožně se je snažil potlačit, aby se neponížil. Docela se mu to dařilo, ale přesto Sasukemu neušly ty lesknoucí se kukadla. Přesto na to nijak nereagoval, vždyť on sám neměl daleko k pláči!
Potom se všechno zatočilo a bělovlasý zmizel. Sasuke se zmateně rozhlédl, ale už ho neviděl.
* * *
Suigetsu se s trhnutím posadil na posteli a zprudka vydechoval. Už dal volný průchod slzám a nechal je, aby mu zmáčely líce. Tohle... si ten kluk prostě nezasloužil. Tak hnusně zemřít.

Zhnuseně se zašklebil, když zjistil, že je teprve devět ráno a otřel si tvář. Čas vstávat, vyskočit z postele, odhodit peřinu, zanevřít na spánek, procitnout, jít pracovat nebo taky vítat slunce, jak s oblibou říká tyto slovní spojení jeho matka! Ušklíbl se, když viděl zavibrovat mobil. 'Nebudes verit, co jsem se dozvedel. Bud ve tri u me doma. Vem jen spisy, plany se meni, Sasori'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama