Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

The Fate 1

21. září 2013 v 21:24 | Asway |  The Fate
Vím, že se asi chytáte za hlavu, že rozepisuju další dílovku, ale tahle je na přání. No opravdu! Je pro Kitsune, která si vyžádala takovou "parodii na Twiligt", kde je Edward Sasuke a Bella Naruto. A já jsem to vzala jako výzvu - přece jen, strefte se do Belliné povahy, vsugerujte si ji do té Narutové a hlavně přesumírujte postavy ze Stmívání na ty z Naruta T_T Měla to být jednorázovka. Měla, já vím. Ale zkuste si strčit čtyři bichle do pár stránek! Máte pravdu: Nejde to. Takže se moc omlouvám ^^


Nejprve menší recenze, když už jsme rovnou zabruslili na první díl:


Pár: SasuNaru

Pro ty, co četli Twilight:

Bella - Naruto Uzumaki
Edward - Sasuke Uchiha
Charlie - Minato Namikaze
Renée - Kushina Uzumaki
Phil - Orochimaru
Jacob - Kiba Inuzuka
Carlisle - Kakashi Hatake
Esmé - Iruka Hatake
Rosalie - Karin Hatake
Emmet - Suigetsu Yamanaka
Jasper - Sai Hatake
Alice - Ino Yamanaka
Jessica - Sakura Haruno
Angela - Hinata Hyuuga
Erik - Juugo Zukishimekata
Mike - Gaara no Sabaku
Ben - Shikamaru Nara

Zbytek postav zůstal stejný, jako v knize nebo jsou to postavy, kterým jsem sama vymyslela jména, protože to jinak nešlo. Sorry za změnění příjmení některých postav (viz sloupec jmen výše), ale chtěla jsem zachovat jakýsi řád s tím výtvorem, kterého je tohle... řekněme tak trošku parodií.
Vedlejší páry (některé se objeví hned, některé později): Suigetsu × Karin; Sai × Ino; Kakashi × Iruka; Kushina × Orochimaru (ano, i mě se tohle zdá pošahané :D); Gaara × Sakura (je tam jen naznačenej, stejně jako u většiny ostatních, protože Jessica taky nakonec měla něco s Mikem, vzpomínáte?); Hinata × Shikamaru (ne, fakt mě nemusíte ukamenovat :D); taky se jim (Narutovi a Sasukemu) bude srát do vztahu v jednu chvíli ještě Kiba (jako to dělal Jacob, no :D)
Děkuji spisovatelce Stephenie Meyerové, že tuhle ságu napsala, opravdu ji miluju. Dále se jí omlouvám, že její výtvor ničím touto verzí. Děkuju Masashi Kishomotovi, že vymyslel anime Naruto, že kreslil a stále kreslí mangu, protože i ji miluju celým svým srdcem. A zároveň se mu omlouvám, že i jemu jsem totálně přeměnila v téhle povídce dílo. Všem se omlouvám za volovské páry, jako je GaaraSaku nebo ShikaHina, jsou tam fakt jen naznačené, já jsem potřebovala jen přiřadit prostě ty postavy :D A co, když někdo píše i povídky JuugoSaku nebo KakaIta, tak já můžu toto :D I když jsou ty páry až nechutně nemožné v provedení (jen některé :D jiné by docela šly ^.^), tak doufám, že si to přečtete a OKOMENTUJETE to, protože tahle povídka málem byla má smrt.

Tak Kitsune, doufám, že se ti povídka bude líbit a omluvíš to, že je to nakonec dílovka ^^" :)

* * *

Kapitola 1.

Auto mojí matky zastavilo před budovou letiště. Už jsem se chystal vystoupit ven, když mě chytla za zápěstí a tím mě donutila se otočit. Znovu jsem se přinutil k předstírání úsměvu a doufal jsem, že nevypadá tak falešně, jak si myslím. "Naruto... Víš, že to nemusíš dělat? Že můžeš zůstat s námi?" zeptala se a volnou rukou si setřela slzy, které jí stekly po tvářích. Ach... Přesťaň brečet nebo mi bude ještě hůř, než teď.
"Já vím, docela se i těším, mami." Pěkně jsem lhal, ale kdybych to neudělal, vyčítala by si to. A o to jsem nestál.
Přikývla a přitáhla mě k sobě tak prudce, až mi skoro vyrazila dech. Nicméně jsem jí zabořil hlavu do těch nádherných dlouhých a hebkých vlasů. "Miluju tě, Naruto. Buď opatrný, ať se ti nic nestane. A piš mi e-maily," připomínala mi, "Budeš mi strašně, ale strašně chybět..." Naposledy mě sevřela a pak mě pustila, abych vůbec to letadlo stihnul.
Vytáhl jsem si cestovní tašku z kufru a přehodil si popruh přes rameno. Mamka mě stihla rychle líbnout na čelo, než si sama nasedla do auta, aby se stihla připravit na cestu. I ona odjížděla pryč, spolu s Orochimarem, jejím snoubencem. Chystali se na cestu po Evropě.
Když jsem si sedl na svoje místo v letadle, zavřel jsem oči a přemítal o tom, jak to bude dál. Musel jsem odejít. Orochimaru hodně cestuje, hraje v baseballové lize a máma vždycky chtěla cestovat s ním. Což nemohla, dokud se starala o mě. Tak jsem se rozhodl, že přišel čas chvilku zase žít se svým otcem.
Právě jsem vyjel ze Zvučné, kde skoro pořád svítilo nádherné sluníčko a zamířil si na letiště v Mlžné, která je poblíž Konohy, zakryté většinu času pod stínem tmavých mraků. Když jsem tam jako malý jezdil, vždycky tam pršelo. A očekával jsem, že tak tomu povětšinou bude i teď. Ale jsem s tím smířený, stačí mi pomyšlení, že moje matka je v dobrých rukou a šťastná.

Nasedl jsem do auta na místo spolujezdce, vedle svého otce. Oba jsme si byli nesmírně podobní, vlasy a oči mám po něm. Je to milý a hodný člověk, ale jednu věc na něm mám rád - zbytečně nezdržuje. Takže kromě nějakého "Ahoj" a "Jak se máš" se během cesty nic moc neříkalo. Teprve když jsme se pomalu blížili k Listové, začal delší řeč, než obvykle.
"Víš, střední škola je od našeho domu trošku dál, tak jsem si ti dovolil pořídit něco, co tě tam každý den odveze," začal nejistě Minato a nestačil skrývat rozpaky. "Vzpomínáš si na Kibu Inuzuku? Jeho otec skončil na kolečkovém křesle a já od něj odkoupil jeho pickup." Zavzpomínal jsem a přikývl, pamatoval jsem si ho moc dobře. Jako malí jsme vařili z bláta. Kterého tu ostatně bylo všude až příliš.
"Ber to... jako dárek na přivítanou," prohodil na závěr, ale to už jsme zastavovali před domem, hned vedle červeného pickupu. Otevřel jsem dveře policejního auta - ano, můj otec je policejní náčelník v Konoze - a sjel pohledem motoráček. Kupodivu se mi zalíbil.
Přešel jsem k němu a rukou se dotkl kapoty. "Díky, tati," řekl jsem. Alespoň nebudu muset uvažovat nad tím, jestli se nechat vozit před školu autem s majáčkem nebo těch několik kilometrů ujít pěšky.
S cestovní taškou jsme vešli do domu a já vyšel schody do svého pokoje. Chytl jsem za kliku a otevřel dveře. Celá ta místnost vypadala tak, jak jsem ji opustil, jen postel a deka byly jiné. Dokonce tu zůstalo i to staré houpací křeslo a nástěnky na stěnách s mými kreslenými výtvory. Na jednom z nich byl otisk mé ruky a já neodolal, abych k němu svou dlaň nepřiložil. Prsty daleko přesahovaly barvu na papíře. To jsem tu skutečně nebyl tak dlouho...?
"Ehm," odkašlal si Minato, zřejmě si všiml, že jsem poměrně mimo, "Tu fialovou deku mi doporučila prodavačka, je prý teplá a v noci tě zahřeje." Pak se ztratil někam do útrob domu. V tu chvíli jsem se přestal přetvařovat. Konečně jsem se nemusel nuceně pousmívávat, když jsem šťastný nebyl.

Zapípání budíku na nočním stolku mě vytrhlo ze spánku a donutilo mě otevřít nejprve jedno a potom i druhé oko. Koukal jsem na strop svého pokoje, který jsem si tak pamatoval z dětství, asi další půlhodinku, než jsem se odhodlal vstát a vykouknout z okna. Minato už byl pryč, policejní auto tam nestálo. Jen můj motoráček. Připomněl mi, že bych si měl pospíšit, jestli nemíním potom závodit o čas.
Přešel jsem ke skříni, kam jsem si včera naskládal oblečení z cestovní tašky a vyhrabal nějaké rifle, tričko a svetr. Neměl jsem důvod se nějak módit, nikdy jsem to vlastně nijak zvlášť nedělal. Ale pravda je i to, že nikdy jsem nechodil oblečený jako hastroš. Jen jsem měl prostě vkus. Tak to alespoň tvrdila máma. Doufal jsem, že má pravdu, protože už tak je zlé přijít až po začátku školního roku do nové školy a cítit neustálé zaujaté pohledy v zádech, natož ještě abych se musel potýkat s hloupými narážkami na můj styl oblékaní.
Skočil jsem si na menší úpravu do koupelny, kde mi to chviličku trvalo, protože jsem na sebe hleděl do zrcadla a musel opět konstatovat, že žádný model rozhodně nejsem. Zářivé modré oči, blonďaté krátké vlasy a šíleně bledá pokožka. Nic, na co bych mohl být nějak moc pyšný. A i kdyby mě chtěla nějaká holka... tak by to nešlo. Jsem totiž gay a najít kluka, který by se líbil mě a city byly opětované je poměrně složité.
Obul jsem si kecky, popadl klíče a tašku a pospíchal k autu s menší zastávkou na zamknutí hlavních dveří u domu. Vsadím se, že i v téhle vesnici se najde pár zlodějíčků, schopných okrást policajta. Nasedl jsem do auta s varovným pohledem na mračna tam nahoře, aby nespustily ty obvyklé provazce deště. Nastartoval jsem a poskočil leknutím, jak mě vyděsil ten ohromně hlasitý řev motoru, i když jsem ho mohl očekávat, vzhledem k starému pickupu. Následně jsem se zhrozil, už tak budu budit pozornost, natož když přijedu s tímhle rámusem.
Ale nakonec - bude to jen prvních pár dní, než si zvyknou. Přežil jsem i daleko horší věci.
Vyjel jsem a ve zpětném zrcátku si kontroloval silnici za mnou. Kupodivu nikdo nejel, asi tahleta silnice není tak frekventovaná, jak jsem si myslel.
U školy jsem zastavil zhruba po půl hodině a samozřejmě sklidil stovky užaslých a někdy i z hluku vyděšených pohledů. Snažil jsem se působit klidně, když jsem prkenně vystoupil z auta a opět ho zamkl. "Super kára," poznamenal posměšně nějaký opodál stojící kluk.
"Díky," špitl jsem a pospíchal směrem k budově, abych našel kancelář.
Vešel jsem dovnitř a žena za pultem se na mě mile pousmála. "Nejste vy náhodou Naruto Namikaze?" zeptala se a koukla do papírů.
Cukl jsem sebou. "Eh... sice mám v papírech obě příjmení, ale používám raději to Uzumaki," přiznal jsem.
"Och, tak pardon. Tady máte papíry, rozvrh a mapku školy. Přeji pěkný den, pane Uzumaki," věnovala mi ještě jeden povzbující úsměv.
"Děkuji," zašeptal jsem a kouknul se na rozvrh. Hledal jsem následně učebny na plánku a snažil se vrýt si ho do paměti, abych celý den nemusel chodit s papírkem před nosem. Vešel jsem teď už hlavním vchodem a zamířil si ke skříňkám, abych si odložil alespoň část teď nepotřebných věcí na hodinu.
Někdo mě zezadu praštil do zad a skočil na místo vedle mě, až jsem sebou chtě nechtě cukl. "Áhoj, ty budeš ten novej, co?" zazubil se na mě zrzek. "Naruto Namikaze," dodal.
"Uzumaki," opravil jsem ho s povzdechem.
Zmateně pozvedl obočí, ale pak pokrčil rameny. "Já jsem Juugo," představil se. "Oči a uši tohohle ústavu. Klidně si ke mně můžeš sednout v jídelně. Nebo za mnou jít, však víš, vyplakat se na rameni a postěžovat si nad těžkým životem." Celou dobu se usmíval od ucha k uchu. Snažil jsem se mlčky odhadnout, jestli se s ním mám bavit nebo se raději pomalu a nenápadně vytratit do neznáma, abych se vyhnul jeho řečím. "Kde máš další hodinu?" zeptal se mně se zvláštními jiskřičkami v očích. Zvolil jsem první variantu, přece jenom, kamarád se na nové škole hodí ze všeho nejvíc.
Zastavil jsem u své skříňky, pro jistotu jsem si zkontroloval číslo na dvířkách a až teprve odemkl zámek kódem, který jsem si už jakž takž stihl zapamatovat. "Myslím... ano, mám občanku v budově číslo šest. S Jeffersonem," kouknul jsem rychle na rozvrh hodin.
Přikývl. "Já jdu do čtyřky, klidně ti ukážu cestu. Rychle si tady zvykneš, není to tak složité, jak se to na první pohled zdá. Stačí jen najít smysl v systému," nabídl se a já přikývnutím dal najevo svůj souhlas, je to lepší, než plánek v ruce.
Zabouchl jsem skříňku a tím ji i zamkl. S učebnicí občanky jsem zamířil po Juugovu boku směrem k budově číslo šest. Míjeli jsme i ostatní části školy a já kupodivu opravdu poznal trošku složitější, ale propracovaný systém postavení budov. Přehledné a logické. Zrzek dlouho mlčel, ale podle jeho hlubokých nádechů každou chvíli jsem usoudil, že jen neví, co říct, ale úplně surově vůči sobě se snaží na něco přijít.
Pak už to nevydržel a vyhrkl zřejmě to první, co ho napadlo. "Jaké je to ve Zvučné?" zeptal se a volnou ruku strčil ležérně do kapsy u džín. "Prý tam moc neprší," konstatoval dále. "Nikdy jsem tam nebyl, ale rád bych tam někdy zavítal."
Přitakal jsem. "Ano, prší tam třikrát, čtyřikrát do roka. Skoro pořád paří slunce, ale člověk si rychle zvykne. Je to tam opravdu pěkné, jestli budeš mít čas, klidně tam zajeď na dovolenou," doporučil jsem mu. Když nad tím tak přemýšlím, je to dobré místo na rodinné výlety, ale i na delší relaxaci, divím se, že to ještě nějak nestačili peněžně využít. Zahnal jsem podobné myšlenky, na to není ani vhodná doba, ani místo. Kdybych nedával pozor, mohl bych každou chvíli narazit do jiného studenta, mířícího k budově jedna.
Zkoumavě se na mě zahleděl. "Nevypadáš opáleně," podotkl.
Pokrčil jsem rameny a dál jsem se k tomu nevyjadřoval. Vešli jsme do budovy s velkou černou šestkou na omýtce venku a Juugo mě doprovodil až ke dveřím učebny. "Tak ahoj. Třeba budeme mít spolu nějakou hodinu, co ty víš," pousmál se a zamával mi. Sám pak pospíchal svou vlastní cestou.

Zbytek dne probíhal poměrně klidně, až na moje neustálé rudnutí pod pohledy spolužáků, hodnotících nového člena své třídy. Jedna strašně ukecaná holka se mnou seděla jak při trigonometrii, tak i při španělštině a dovedla mě i později na oběd. Měla křiklavě růžové vlasy. Mě to tedy moc pěkné nepřipadalo, ale neřekl jsem to. Každý má svůj osobní styl a tento fakt já dokážu tolerovat, dokud ho oni tolerují u mě.
Pochytil jsem, že se jmenuje Sakura a vedla mě ke stolu, kde seděl i Juugo a pár dalších lidí s milými úsměvy. Vzrušeně o něčem debatovali a když jsme se přiblížili, všichni nás pozdravili. Mě samozřejmě nezapomněli ohodnotit pečlivými pohledy, ovšem kromě Juuga, ten mě už znal. Brzy se zase rozmluvili a já stěží stíhal řadit jména k obličejům. Nemluvná a roztomilá tmavovláska, která mi byla docela sympatická, byla Hinata. Červenovlasý kluk, který ze mě skoro nespouštěl zamilovaný pohled, byl Gaara. A mladík, co podle všeho jezdil do školy nějakou dodávkou, byl Shikamaru. Spolu s růžovláskou a zrzavým byli z party asi už všichni.
Šel jsem si s ostatními pro něco malého k snědku, ani jsem pořádně neměl hlad. Přesto jsem se rozhodl donutit můj žaludek přestat protestovat a něco do sebe skutečně dostat. Sedli jsme si na místo a tehdy jsem je poprvé spatřil.
Procházeli postupně dveřmi, dvě dvojice a nakonec jeden mladík sám. Všichni měli strašně bledou pleť, snad skoro až bílou a černé, hluboké oči. Dokonalé rysy všech tváří. "Co jsou zač?" zeptal jsem se tiše vedle sedící růžovlásky, která se hned podívala, koho myslím. Následně jsem na její tváři spatřil zasněný úsměv.
"To jsou Hatakovi. Adoptované děti Kakashiho a Iruky Hatakových," rozpovídala se. "Jsou příbuzní, ale tak trochu... no. Ta v předu je Karin a ten kluk je Suigetsu." Upřel jsem pohled na červenovlasou a jejího nabouchaného přítele. "Tamta veselá je Ino a chodí se Saiem, ten, co vypadá, jako by ho něco bolelo." Dlouhovlasá blondýnka se usmívala, zatímco kluk se tvářil, jako na božím utrpení. "A... to je Sasuke. Ten nejhezčí, nejdokonalejší kluk na celé škole. Kupodivu ale o nikoho nestojí," odfrkla si. To jsem ale skoro nevnímal, protože můj objekt zájmu byl krapet vedle.
Černé krátké havraní vlasy, oči onyxové, stejně jako jeho nevlastní sourozenci a i tak stejně bledá pokožka. Rysy poněkud tvrdé, výrazné, ale tvář byla kouzelně symetrická a celkově... nekrásnější, jakou jsem kdy spatřil. Měl na sobě černý svetr a černé kalhoty, spolu s černými teniskami. Všechna ta temná barva na něm tvořila nádherný kontrast tmavé a bílé. Tohle je anděl, proběhlo mi hlavou a až pozdě si uvědomil, že se tvářím stejně zasněně, jako předtím Sakura.
Povzdechla si. "Ani to u něj nezkoušej, nemáš šanci," poradila mi. "No, abych to dopověděla. Karin a Sai jsou dvojvaječná dvojčata, ti jediní přijali příjmení Hatake. Stejně tak Suigetsu a Ino, no není to divné? Jen jsou jednovaječní. Oba mají příjmení Yamanaka, po svých rodičích. A Sasuke... se jmenuje příjmením Uchiha." Napila se z láhve se sodovkou a pokračovala dál. "To, jak spolu chodí, už víš. Je to divný," zavrčela.
"Ale Sak," zareagovala na to tmavovláska. "Není to nezákonné."
Růžovláska protočila oči. "Ale je to stejně divné."
Zatímco se ty dvě hádaly, tak jsem se snažil nenápadně pokukovat po zajímavé pětici u stolu na druhé straně jídelny. Ani jeden z nich se nedotkl jídla, ovšem kromě Sasukeho, který nějaký koláček rozdrobil v ruce. A potom se jeho oči zvedly a zabodly se přímo do těch mých. Byla to jen jedna sekunda, ale mě se to zdálo jako věčnost. Ty uhrančivé oči, jako by mi viděly až do nitra duše. Ale z toho, co v nich měl, jsem cítil zmatek. Jakási nespokojenost a flustrace. Pak se zase otočil a poznamenal něco na sourozence.
Zčervenal jsem, načapán při šmírování, a raději se soustředil na partičku u mého stolu. Dívky už se uklidnily a zrovna projednávaly jakési přípravy na hodinu občanky, co mají zítra. Shikamaru se zarytě koukal z okna a jeho výraz byl nevrlý, jasný: nerušit, přemýšlím. Juugo se pošťuchoval na židlích s posledním z sedících, Gaarou.
Sakura najednou vstala. "Musíme na biologii. Ty ji máš taky, ne, Naruto?" otočila se na mě.
Přikývl jsem. Zřejmě to je hodina, kterou máme všichni ve stejný čas. Zalétl jsem pohledem k místu, kde jsem očekával lidi s bledou kůží, ale kupodivu už tam nebyli. Kdy mi proklouzli?
Ještě jsem se stavil u skříněk a vybral si potřebné věci, stejně jako ostatní, ale pak už jsme neomylně mířili k učebně biologie. Vešel jsem dovnitř a pár potřebných papírů podal profesorovi, který jen přikývl. "Takže, posaď se tady, vedle pana Uchihy. Nikde jinde není místo," mávl rukou k volnému místu v lavici vedle bledokožce.
Zamířil jsem tam a periferním zrakem zaznamenal, jak se prudce napjal a ruce stiskl v pěsti. Upřel na mě pohled a já vzhlédl. Tentokrát jsem se trochu i vyděsil. Byl naštvaný, velmi naštvaný, zároveň tam hrál i jistý stín flustrace a chtivosti. Jako by něco chtěl a věděl, že to nedostane. A nebo se bránil tomu to dostat. Otočil jsem se k tabuli a snažil se nevnímat jeho pohledy a zatínání pěstí.
Jakmile zazvonilo, prudce se zvedl a se svými věcmi zamířil z učebny. Při tom nečekaném zavrzaním židle jsem na té své nadskočil a následoval ho vyděšeným a zmateným pohledem, který stejně nemohl vidět. I já jsem popadl své věci a trošku roztřeseně vyšel ven.
Je možné, že se takhle chová ke všem. Nemohl mě hned tak... nenávidět.
Okamžitě se vedle mě objevil Gaara a skenoval mě tázavým pohledem. "Co jsi to Uchihovi udělal, že se choval tak divně? Píchnuls ho tužkou nebo co?" ptal se. Což respektive znamenalo, že to u Sasukeho - trhnul jsem sebou při pomyšlení na jeho jméno - není normální. Viděl mě pár sekund a už mě nesnáší. Nenávidí mě. A co mě na tom nejvíc štvalo, nevěděl jsem proč.
"Ne," odpověděl jsem stroze.

Další den to bylo svým sbůsobem lepší... ale i horší.
Bylo to lepší, protože opět nepršelo, ačkoliv mraky nad malým městečkem byly husté a nepřístupné, stejně černé, jako noční obloha bez hvězd. Bylo to snadnější, protože jsem věděl, co mám očekávat od ostatních, ne jako včera. Gaara si ke mně přišel v Angličtině sednout a pak mě i doprovodil do učebny další hodiny, zrzavý Juugo si ho stále měřil pohledem - což bylo docela lichotivé. Nikdy bych si nemyslel, že kvůli mně někdo bude na svého kamaráda házet tak nepříjemné a vraždící pohledy. Na obědě jsem seděl při stejné skupince, jako minule - Gaara, Juugo, Shikamaru, Sakura a Hinata. Lidé na mě většinou už moc nekoukali, zřejmě už jsem nebyl až taková novinka.
Místo toho se všude povídalo o tom, jak nováček naštval Uchihu a ten... ten do školy nepřišel. Ano, jako by se po něm slehla zem. Všichni jeho sourozenci přijeli Karininým drahým autíčkem, ale po něm ani památky. Místo toho jsem se dočkal nepříjemných pohledů jak od Hatakových, tak od faninek samotného Sasukeho. I mě bylo jasné, že je to kvůli mně, ale nevěděl jsem, co jsem udělal špatně, čím jsem ho vlastně mohl naštvat.
To bylo to horší. Navíc jsem nemohl celou noc spát, jak kolem domu skučel vítr. Pan Varner mě vyvolal při trigonometrii, když jsem neměl zdvyhnutou ruku, a já špatně odpověděl. V tělocviku mě donutili zahrát si volejbal a já - jedinkrát, kdy jsem míči neuhnul - jsem jím uděřil Gaaru přede mnou do hlavy. Ten se naštěstí jen zasmál a nechal to být, i když jsem se šíleně omlouval. Vypadalo to, že mojí růžovlasé kamarádce, hrající s ostatními děvčaty ze třídy na druhé straně tělocvičny fotbálek, se naše bavení a vzájemná docela normální blízkost ani trochu nelíbí. Žárlila na mě, protože se s Gaarou bavím? Nebo proto, že o mě zjevně stojí?
Po příjezdu domů jsem se rozhodl něco málo ukuchtit, protože jak jsem zjistil, Minato není ve vaření moc dobrý. Najedl jsem se, jemu nechal jídlo v mikrovlnce a šel na počítač zkontrolovat e-mail. Jak jinak, měl jsem tam tři zprávy. Všechny od mé milované matky.
Naru, oslovila mě ve zprávě zkráceninou mého jména.

Napiš mi, jakmile dorazíš. Jaký jsi měl let? Nic jsi neztratil? Prší tam u vás? Už teď se mi po tobě šíleně stýská. S Orochimarem jsme před chvílí dorazili do Německa, tady bude naše první zastávka. Jen jsem nemohla najít svoji růžovou halenku a jsem z toho smutná. Však víš, jak ji mám ráda. Nevíš náhodou, kam jsem ji zašantročila? Orochimaru tě zdraví.
Máma :)

Další poslala osm hodin po tom prvním.

Naruto, proč jsi mi ještě neodepsal? Na co čekáš?
Máma

Poslední byl z dnešního rána.

Naruto Namikaze, jestli mi dneska do půl šesté neodepíšeš, zavolám Minatovi.

Podíval jsem se na hodinky, měl jsem bezmála ještě hodinu. Ale u mámy člověk nikdy neví. Je strašně ukvapená. Napsal jsem jí krátký mail, ať nevolá, odeslal a až v tom dalším odpověděl na její otázky. Po chvíli jsem zaslechl vrznutí vchodových dveří. "Naruto? To jsi ty?" zavolal.
Povzdechl jsem si, kdo jiný by to byl? "Ano, tati. Hned jsem dole. Jídlo máš v mikrovlnce," houknul jsem na něj a vypnul počítač. Seběhl jsem schody a zamířil za Minatem, který už netrpělivě čekal před mikrovlnkou, kdy zapípá, ohlašujíc, že je jídlo dostatečně teplé na požití. Jen co se tak stalo, zasednul ke stolu a já naproti němu.
"Voní to hezky," pochválil mě a vložil si do úst první sousto.
Chvíli jsme mlčeli, ale nebylo to takové to tíživé ticho. On i já jsme ho měli rádi, takže si naše povahy vycházely docela vstříc. Zhruba po pěti minutách jsme začali opět konverzovat, na téma práce, škola, kamarádi a podobně.
Pak jsem se konečně odhodlal. "Znáš Hatakovi?" zeptal jsem se a pro jistotu sklopil oči k desce stolu, aby v mých očích neviděl tu zvědavost.
"Rodinu Kakashi Hatakeho? Ano. Je to moc milý člověk, pracuje ve zdejší nemocnici," pousmál se při nějaké vzpomínce. "Proč se ptáš?" zajímal se následovně.
"No... to ty jeho děti. Nezdá se, že by ve škole nějak zvlášť zapadaly mezi ostatní," snažil jsem se to nějak vysvětlit.
Minato mě překvapil tím, že se zatvářil rozzobeně. "Ti zdejší lidi," zabručel. "Doktor Hatake je vynikající chirurg, který by našel lepší uplatnění v nemocnicích kdekoliv na světě a mohl tak vydělávat desetkrát víc, než kolik má tady," pokračoval a celkem zesiloval hlas. "Máme štěstí, že ho tu máme, že Iruka, jeho manžel, chtěl bydlet v malém městě. Je přínosem pro celou naši obec a všechny jeho adoptované děti jsou slušně vychované a zdvořilé. No... měl jsem jisté pochybnosti, když se sem tenkrát přistěhovali se všemi těmi teenagery, myslel jsem, že s nimi budou problémy. Ale všichni se chovají velmi dospěle. Žádný z nich, pokud vím, ještě nikdy nic neprovedl. To je to, co o dětech některých jiných z Listové říct vůbec nemůžu. Hatakovi drží při sobě, jako správná rodina - každou chvíli jezdí o víkendech tábořit. Jenom proto, že jsou docela noví, musejí se všude šířit ty hloupé řeči." Dokončil svůj proslov a nacpal si do pusy další kus jídla. Bylo to nejdelší, co jsem od něj slyšel.
Nejistě jsem se pousmál. "Jsou milí a hezcí," zalichotil jsem jim, abych si naštvaného otce alespoň trochu usmířil.
Uchechtl se. "A to jsi ještě neviděl doktora Hatakeho," prohodil. "Spousta sestřiček i doktorů má co dělat, aby se dokázali soustředit na práci, když je nablízku."

Každý den jsem se znepokojeně díval ke dveřím jídelny a až Hatakovi vešli dovnitř bez svého černovlasého sourozence, teprve jsem se uvolnil a mohl se plně zapojit do debaty u stolu, která se většinou týkala výletu do nějaké pláže La Push v okolí téhle vesničky. Souhlasil jsem, že s partičkou mých nových přátel pojedu, ačkoliv spíš ze zdvořilosti, než abych se doopravdy těšil.
Čím déle Sasuke chyběl, tím víc jsem měl pocit, že za to můžu já, ačkoliv se to mohlo ostatním zdát směšné a málo pravděpodobné.
První víkend v Listové jsem přežil bez nehody.
V pondělí, když jsme vyšli z budovy, vzduch byl plný vloček. Lidé na sebe vzrušeně hulákali. "Páni, sněží," vydechl užasle Gaara a radostně nastavil obličej padajícím bílým chomáčkům, narozdíl ode mě. Já se nepatrně zamračil.
"Br." Sbohem můj hezký dne.
Překvapeně zamrkal. "Ty nemáš rád sníh?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Znamená to jen to, že je moc zima na to, aby pršelo," povzdechl jsem si a zamířil do tepla jídelny. Gaara a Juugo po sobě začali házet sněhové koule, což nebyla moje oblíbená zábava.

Přidala se ke mně i Sakura, s mokrými vlasy a rozzářeným úsměvem. Vešli jsme do jídelny a posadili se k obvyklému stolu, kde už seděli Shikamaru a Hinata a zjevně se o něčem horlivě bavili. Celkem už ze zvyku jsem pohledem zabloudil ke stolu Hatakových. A srdce se mi zastavilo. Sedělo tam pět lidí.

Ach. Jak se líbilo? Snažila jsem se :'D
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kitsune Kitsune | 21. září 2013 v 21:42 | Reagovat

holka, holka, holka :D ty seš boží, úplně perfektní :D jaj opravdu nesnáším kapitolovky, to čekání na další díl je hrozné, ale vyplatí se, jak se říká trpělivost přináší růže.
smím se jenom zeptat kdy přidáš další díl a nakolik jich tak asi odhaduješ?
jedna menší prosba, já vím je to hrozně narychlo, ale z toho filmu miluju tu větu kdy Edward říká Belle : A tak se lev zamiloval do jehňátka.
B: Hloupé jehně
E: Chorý masochystický lev
nemohla bys tam ten krátký monolog nějak vsunout? prosím*psí očíčka*
OMG? Sai & Karin a Ino & Suigetsu dvojčata? zajímavá myšlenka :D

2 Asway Asway | Web | 21. září 2013 v 22:37 | Reagovat

[1]: Kolik to bude mít dílů, to zatím netuším. Ale co se týká toho, kdy bude další díl, tak tohle se mi píše teď už velice dobře, takže 100% to nebude trvat dlouho :) A ten monolog tam strčím, to neboj :D A jsem ráda, že se ti to líbí :D

3 Kačíí Kačíí | Web | 22. září 2013 v 9:57 | Reagovat

:O :O děláš si srandu, tak tohle se mi šíleně moc líbí,.. je to něco jiného a božího, já chci další kapitolu :D :D

4 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. září 2013 v 12:53 | Reagovat

skvelí dielik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama