Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

The Fate 2

30. září 2013 v 19:04 | Asway |  The Fate
Dneska jsem se na to vrhla, ačkoliv jsem se měla učit na test ze Zemáku a na Němčinu, ze kterých asi dostanu za pět T_T Pardón, že to tak trvalo, ale poslední dobou mám pocit, že začínám mít migrény. Furt mě bolí hlava a to moc příjemný není. Proto se mi nechtěly psát povídky, až dneska a tak jsem to nechtěla jen tak promrhat. Navíc jsem si naměřila teplotu 27,6 °C a mám pěknej kartáč do krku, co se jmenuje chřipka. Ale jelikož jsem nedávno dlouho chyběla a ještě to nemám doučený, holt nezbejvá nic jinýho, než do tý školy jít.
Teď si jdu dát horkou koupel, ale jsem unavená a upřímně doufám, že tam neusnu, páč jsem sama doma a utopit se fakt nechci :D Ale třeba se to tím zlepší. -_-"
Co se týče tohohle dílu - asi takových... hm... 75% stráví Naruto se Sasukem. Je tam dost přímé řeči, takže by vás to mohlo bavit. Hmm... Moc jsem to nekontrolovala, zvažuji myšlenku, že si najdu beta-readra, protože já na kontroly holt nemám moc času.
Takže...
So enjoy!! :))

P.S.: Víte, jak by v mém stavu potěšily komentáře? Třeba mě to donutí zasednout k notebooku dřív a napsat další díl co nejdříve O:-)
A nevšímejte si, prosím, toho hrozného designu T_T



Kapitola 2.

Po obědě jsme zamířili do učebny biologie. Já bez jediného slova, gesta nebo pohledu zasedl vedle černovlasého a znudeně si začal čmárat na desky sešitu obrázky. Chvilku bylo ticho.
"Ahoj," ozval se melodický hlas.
Překvapeně jsem k němu vzhlédl, od kdy na mě mluví? Seděl ode mně tak daleko, jak jen lavice dovolovala, ale židli měl natočenou ke mně. Na rtech mu hrál jemný úsměv, ale v očích měl obezřetný pohled... ty oči. Měl je... zlatohnědé. Zaskočilo mě to. Z rozcuchaných havraních vlasů mu odkapávala voda, ale stejně vypadal, jako kdyby dotočil reklamu na gel na vlasy.
"Jmenuju se Sasuke Uchiha," představil se. "Minulý týden jsem neměl možnost se představit. Ty musíš být Naruto Uzumaki."
Moje mysl zmateně výřila. Co ta minulá hodina biologie? Copak jsem si to celé vymyslel? Teď se choval dokonale zdvořile. A čekal, až promluvím. Jenže já nemohl přijít na nic kloudného, co by nepůsobilo přiblble.
"O-odkud znáš moje jméno?" zakoktal jsem.
Zasmál se tichým, překrásným smíchem. "No, myslím, že tvoje jméno tu zná každý. Celé městečko čekalo, až přijedeš."
Ušklíbl jsem se. Že tohle odpoví, mě mohlo napadnout.
"Ne," trval jsem zhlouple na svém. "Myslím, proč jsi mi řekl 'Uzumaki'?"
Zmateně na mě pohlédl a v očích jsem mu rozpoznal ten známý odlesk flustrace, kterou jsem nemohl pochopit. "Máš radši, když lidé používají příjmení 'Namikaze'?"
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, příjmení po matce mám radši. Jen, že o mě Minato - chci říct táta - mluví jako o Narutovi Nemikaze - a tak mě tu zná každý," vysvětloval jsem a připadal si jako totální idiot.
"Aha." Nic víc k tomu nedodal. Rozpačitě jsem upřel pohled na bílou stěnu.
Naštěstí pan Banner v tu chvíli zahájil hodinu. Snažil jsem se soustředit, když vysvětloval laboratorní práci, kterou dnes budeme vykonávat. Sklíčka v krabičce jsou zpřeházená. Měli jsme pracovat ve dvojicích, vytřídit sklíčka s kořenovými buňkami cibule podle fází mkitózy, které představují, a označit je. Bez učebnic. Za dvacet minut se přijde podívat, jestli to máme správně. Odstartoval a já jen poněkud stísněně vydechl.
"Noví mají přednost, pane kolego," pousmál se Sasuke a postrčil ke mně mikroskop. Vzhlédl jsem k němu a viděl ten jeho krásný, trošku pokřivený, úsměv. Od té chvíle jsem na něj dokázal jenom zírat, úplně jako idiot. "Nebo můžu začít já, jestli si to přeješ." Úsměv mu pohasl a já velmi doufal, že se mu na bezkrevných rtech objeví znovu. Zjevně přemítal, jestli nejsem duševně retardovaný a chorý jedinec.
"Ne," povzdechl jsem si. "Já začnu."
Trošičku jsem se musel předvádět, tuhle laborku jsem už dělal ve Zvučné a věděl jsem kde mám co hledat. Mělo by to být snadné. Připevnil jsem jedno sklíčko pod mikroskop a rychle jsem nastavil čtyřicetinásobné zvětšení. Krátce jsem na něj pohlédl. "Profáze." Můj úsudek byl neochvějný, protože tímhle jsem si byl stoprocentně jistý.
"Můžu se podívat?" zeptal se, když jsem už chtěl sklíčko vyndat. Chytil mě přitom za ruku, aby mě zadržel. Jeho prsty byly ledové, jako kdyby je před hodinou strkal do ledové závěje. Ale to nebyl ten důvod, proč jsem tak ucukl. Když se mě dotkl, jako kdyby námi projel elektrický proud. "Promiň," zamumlal a ruku odtáhl. Pořád se ovšem dožadoval mikroskopu. Cítil jsem se docela dotčeně, že mi nevěřil. Díval jsem se na něj, ještě kapánek rozrušený z toho nechtěného zvláštního dotyku, jak si sklíčko prohlíží ještě kratší dobu než já. "Profáze," souhlasil po chvíli a krasopisně to zapsal na první místo na našem pracovním listu. Rychle vyměnil sklíčko za druhé a zběžně na něj pohlédl. "Anafáze," dodal a souběžně to i psal.
Pokusil jsem se o lhostejný tón. "Můžu?"
Usmál se a přistrčil mi mikroskop. Honem jsem se do něj podíval, ale byl jsem zkamaný: zatraceně, měl pravdu!
"Sklíčko tři?" natáhl jsem ruku, aniž bych se na něj podíval. Podal mi ho, ale zdálo se, že si dává pozor, aby se mě znovu nedotkl. Díval jsem se na něj opravdu jen dvě sekundy, jak jsem se snažil, abych byl co nejrychlejší. "Interfáze." Podal jsem mu mikroskop, než o něj stihl požádat, což měl zřejmě v úmyslu. Rychle se koukl a pak to zapsal. Mohl jsem to napsat, zatímco se díval, ale jeho elegantní písmo mě odrazovalo. Nechtěl jsem stránku zničit svým neohrabaným škrabopisem.
Měli jsme to hotoví dřív, než se ostatní k výsledku jen přiblížili. Nezbývalo, než se snažit dívat se kamkoliv jinam, než na něj. Neúspěšně. Už po půl minutě jsem znovu zkoumal rysy jeho obličeje a v teď zlatých očích zaznamenal opět tu známou flustraci. "Nosíš čočky?" zeptal jsem se bez přemýšlení, jak jsem chtěl rozluštit alespoň jednu z těch jeho záhad.
"Ne." Zdál se opět zmatený.
"Aha," zamumlal jsem. "Myslel jsem, že máš nějaké jiné oči."
Pokrčil rameny a podíval se stranou. Zaznamenal jsem, že opět měl ruce zaťaté v pěsti. Pan Banner přešel k našemu stolku, aby zjistil, proč nepracujeme. Pohlédl nám přes rameno, aby skoukl vyplněný papír, a pak se zadíval upřeněji, aby zkontroloval odpovědi. Pau potřásl hlavou. "No tak, pane Uchiho, nemyslíte, že by i pan Namikaze měl mít také šanci u mikroskopu?" zeptal se.
"Uzumaki," opravil ho Sasuke automaticky. "Ve skutečnosti identifikoval tři z pěti."
Pan Banner se nyní zahleděl na mě, s velmi skeptickým výrazem. "Už jste tuto laboratorní práci dělal?" zajímal se.
"Ne s cibulovým kořínkem," pousmál jsem se.
"S blastulou bělice?"
Přikývl jsem. "Ano."
"Byl jste ve Zvučné v pokročilém programu?" Zakýval jsem hlavou na souhlas. "Tím se to vysvětluje, alespoň vím, že vy jste dobří partneři na laboratorní práce." Ještě něco zamumlal a potom se ztratil u lavice spolužáků.
Začal jsem si čmárat klikyháky do sešitu a poslouchal, jak dešťové kapky narážejí na okna. Po chvíli se totiž sněhové vločky změnily na typické provazce vody a z bílé nadílky vznikla žlutá břečka. "To je ale škoda s tím sněhem, viď?" zeptal se tiše Sasuke.
"Ani ne," odpověděl jsem popravdě.
"Nemáš rád zimu." To nebyla otázka, jen konstatování pravdy.
"Nebo mokro."
"To se ti musí v Listové těžko žít," nadhodil.
Nakrčil jsem čelo. "To ani nemáš ponětí," zamumlal jsem temně.
Zdálo se, že ho to kdovíproč fascinuje, úplně hypnotizovaně na mě hleděl a tím docela hypnotizoval i mě. Jeho obličej natolik přitahoval mé oči, až jsem si připadal hloupě a snažil se na něj vůbec nekoukat, než mi přikazovala slušnost.
"Proč jsi sem tedy přijel?" zajímal se. Zatím se mě na to nikdo neptal - ne tak přímo. Trošku jsem se ošil a udělal tu chybu, že jsem se mu zahleděl do zlatých očí. A pak jsem se v nich ztratil. A měl jsem nutkání se mu svěřit, říct mu, jak se cítím, jaký boj se odehrává v mém nitru a že kdybych nebyl silnější, klidně bych se po věčerech i rozbrečel a nechal své slané slzy zmáčet polštáře.
"Moje matka se znovu vdala," přivřel jsem oči.
"To nezní moc složitě," zamyslel se, ale jeho hlas zněl soucitně. "Kdy se to stalo?"
"Loni v září." Přestože jsem se snažil nedat pravé city moc najevo, tak můj hlas zněl smutně i mým vlastním uším.
"A ty ho nemáš rád," domýšlel si Sasuke laskavým tónem.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, Orochimaru je fajn. Možná trochu mladý, ale je docela milý."
"Tak proč jsi s nimi nezůstal?"
Nedokázal jsem tak úplně, vlastně vůbec, pochopit, proč ho to tak zajímá, ale upíral na mě tak pronikavý pohled, jako by byl můj příběh životně důležitý. "Orochimaru dost cestuje, hrává ve fotbalové lize a máma chtěla cestovat s ním."
"Proto tě sem matka poslala." Znovu předpoklad, ne otázka.
Zvedl jsem o zlomek bradu. "Ne. Poslal jsem se sám."
Nakrčil nos. "Tomu nerozumím," přiznal a bylo vidět, že mu to hodně vadí.
Povzdechl jsem si a podíval se stranou, abych se na něj později znovu zaměřil očima. Proč mu to vůbec vykládám? Stále mě zvědavě propaloval očima, teď docela trpělivě. Asi poznal, že jsem ochotný mu odpovědět, jen si musím pořádně rozmyslet, jaká slova použiju.
"Napřed zůstávala se mnou doma a Orochimaru jezdil sám. A proto byla nešťastná." Uvědomoval jsem si, jak moc otráveně můj hlas zní a ani jsem se nesnažil to skrývat.
"Ale teď jsi nešťastný ty," podotkl.
"No a?" opáčil jsem.
"Jen se mi to nezdá moc spravedlivé." Pokrčil rameny, ale zdál se stále napjatý.
Nevesele jsem se zasmál. "To ti to ještě nikdo neřekl? Život není fér."
"Myslím, že jsem to už někde slyšel," souhlasil suše. Potom se jeho pohled trošku změnil. Takový uznalý, téměř až obdivný. "Hraješ to dobře," řekl pomalu. "Ale vsadím se, že trpíš víc, než dovolíš, aby na tobě někdo poznal."
Ušklíbl jsem se a odolal pokušení na něj vypláznout jazyk, jako pětileté děcko. Podíval jsem se jinam.
"Mýlím se?" zeptal se. "Myslím, že ne," zamumlal po chvíli sebejistě.
"Co na tom tobě záleží?" odsekl jsem podrážděně, ale ani jsem se na něj neotočil. Raději jsem pozoroval, jak učitel obchází po třídě. Znovu jsem měl chuť se rozbrečet, ale samozřejmě jsem to neudělal: v plné třídě lidí? No to by byl trapas... Povzdechl jsem si.
"Otravuju tě?" Znělo to pobaveně.
Odhodlal jsem a zabruslil k němu očima. A zase řekl pravdu. "Ne tak docela. Spíš jsem otrávený sám ze sebe. Jsem tak snadno čitelný: moje máma tvrdí, že jsem její otevřená kniha." Zamračil jsem se: ať už kvůli tomu, že mě zase hypnotizoval pohledem nebo kvůli hlášce, kterou má matka skutečně velice, až nezdravě často používala.
"Naopak, mně připadáš čitelný velmi obtížně," nesouhlasil. Vypadalo to, že si nědělá legraci a myslí to vážně.
"Pak tedy musíš být obvykle dobrý čtenář," odpověděl jsem.
"To obvykle jsem," zazubil se.
Pan Banner okřikl třídu, že máme dávat pozor, tak jsem se úlevně otočil směrem k němu a snažil se poslouchat, co nám vykládá. Nemohl jsem uvěřit, že jsem právě vykládal podrobnosti ze svého života tomuhle zvláštnímu krásnému klukovi, který mnou možná pohrdal. A možná taky ne, protože to vypadalo, že ho náš rozhovor doopravdy zaujal. Teď ale zase drtil rukou okraj lavice a ode mě se odkláněl. Opravdu je zvláštní. Nasadil jsem soustředěný výraz, zatímco pan Banner pomocí blan předváděl to, co jsem bez obtíží viděl v mikroskopu. Bohužel se moje myšlenky nedaly moc dobře ovládnout. Když se konečně ozvalo zvonění, Sasuke vystřelil z místnosti stejně rychle jako minule, ale na rozloučenou se na mě podíval: a jeho pohled nebyl chladný, ale působil teple. Dokonce jsem měl pocit, že mu trošku cukly koutky. Ať už tak, či tak, bylo to lepší, než minule, kdy se jen rychle zdekoval a já na něj vyděšeně a ohromeně zíral.
Gaara ke mně pkřihopkal a vzal mi knížky, jako bych to nezvládl sám. Představil jsem si ho s vrtícím se ohonem. "To bylo strašné," zmučeně zasténal. "Máš štěstí, že tvým parťákem byl Uchiha."
"Já jsem s tím neměl žádné potíže," řekl jsem trošku dotčený jeho předpokladem. Okamžitě jsem litoval, že jsem ho tak odbil. "My už jsme tyhle laborky dělali dřív," dodal jsem, než se mohl urazit.
"Uchiha byl dneska nějaký ukecaný," poznamenal a znělo to naštvaně. Nasoukali jsme se do pláštěnek.
Snažil jsem se znít nevzrušeně. "Zajímalo by mě, co to s ním minule bylo."
Nedokázal jsem vnímat Gaarovo vyprávění když jsme šli do tělocvičny a ani sám tělocvik mě nějak zvlášť nezaujal. Tentokrát byl Gaara v mém družstvu a rytířsky chytal míče mířící na sebe, stejně jako na mě. Držel jsem tu odpornou kulatou věc jen tehdy, když jsem musel podávat. Tehdy mi z cesty všichni uhýbali.
Když jsem šel na parkoviště, jenom drobně mžilo, ale i tak jsem byl rád za sucho kapiny mého miloučkého červeného pickupu. Zapnul jsem topení a projednou se nestaral o pozornost, která se na mě strhla, když se ozval ohlušující řev motoru. Rozepnul jsem si bundu a stáhl si kapuci. Prohrábl jsem krátké blonďaté vlasy a podíval se na mokrou ruku. Ach jo, snad mi je topení usuší, než dojedu domů.
Podíval jsem se kolem sebe, abych se ujistil, že je všude volno. V tu chvíli jsem si všiml nehnuté bílé postavy. Sasuke Uchiha se opíral o přední dveře svého stříbrného Volva tři auta ode mě, a pohled upíral přímo na mě. Rychle jsem uhl pohledem a zařadil zpátečku, až jsem v tom spěchu málem naboural Toyotu Carollu. Naštěstí pro Toyotu jsem včas dupl na brzdu. Byl to ten typ auta, který by můj motoráček sešrotoval jedna dvě.
Zhluboka jsem se nadechl a znovu se rozjel, tentokrát pomalu a pozorně. Když jsem míjel Sasukeho, zíral jsem přímo před sebe, ale i tak bych mohl přísahat, že jsem periferním zrakem viděl, jak se černovlasý směje.

Následující ráno jsem zaznamenal něco divného - až moc světla. Moje okno nehalila žádná, již dobře známá, mlha. Vyskočil jsem a pospíchal k oknu, abych zmučeně zasténal. No to snad ne! Dvůr pokrývala pořádná vrstva sněhu, která ulpěla jak na mém autě, tak i na silnici. Ale to nebylo to nejhorší. Všechna dešťová voda se proměnila na led - a oblékla tak jehličí stromů do úchvatných, zajímavých vzorů, ale z asfaltky udělala hotovou smrtící klouzačku. Až moc často jsem měl co dělat, abych neupadl, když byla zem suchá, natož teď.
Minato už odjel do práce. Vlastně to pomalu začínalo vypadat, že bydlím v tomhle domě sám. Ale nevadilo mi to - naopak. Necítil jsem se osaměle, spíš jsem si v tomhle tichu lebedil. Rychle jsem spořádal misku cereálií a zapil do pomerančovým džusem přímo z krabice. Cítil jsem příjemné vzrušení, že jdu do školy a to mě docela dost děsilo. Protože jsem věděl, že to není kvůli mým kamarádům - Gaarovi, Shikamarovi, Hinatě, Juugovi ani Sakuře, ale kvůli němu, kvůli černovlasému adonisovi Uchihovi. A to byla tedy pěkná pitomost, vzhledem k tomu, že až nezdravě často měnil nálady, někdy se ke mně choval docela hnusně, jindy až příliš kamarádsky, přitom si stále držel určitý odstup, jako by se bál ke mně přiblížit. Mátl mě a hypnotizoval, částečně ve mně vyvolával zvědavost i příjemný pocit, ale na druhou stranu mě i docela děsil a před spaním jsem musel dlouho přemýšlet, co je vlastně zač. Může to být vůbec člověk? Ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by měl takovouhle povahu a tohle charisma. A ta hloubka jeho očí... a navíc ty oči! Nejsem blbý, vím, že minule měl dvě onyxové perly a najednou jsou zlatavě hnědé? Tvrdil, že nenosí čočky. Buď jsem opravdu blázen, anebo mi o těch čočkách lhal, ačkoliv by se neměl za co stydět - stovky lidí nosí čočky. A myslím, že jemu by slušely případně i brýle.
Měl jsem co dělat, abych se na té zledovatělé cestě k motoráčku nezabil. Skoro jsem ztratil rovnováhu, ale na poslední chvíli jsem se stihl zachytit bočního zrcátka a tím se i zachránit. Ach, dnešek bude pěkná noční můra.
Během řízení jsem se snažil nevěnovat se neradostným úvahám o dnešním sebevražedném dni ani otazníkům ohledně Sasukeho Uchihy, tak jsem se raději soustředil na myšlenky ohledně Gaary a Juuga: ještě nikdy jsem nezažil, aby na mě dva kluci takhle reagovali. Netušil jsem, že zde, v téhle né moc zajímavé škole najdu tolik gayů nebo alespoň bisexuálů, kteří by o mě stáli. Navíc se po mně často otáčely i dívky - a na to jsem nebyl zvyklý tutově. A ti dva se častovali vždycky tak vražednými pohledy a chovali se ke mně až moc přátelsky... nebyl jsem si jistý, jestli bych spíš nebyl rád, kdyby mě zarytě ignorovali.
Zdálo se, že to moje auto na černém ledu zvládá docela dobře, ale přesto jsem jel pomalu. Netoužil jsem vytvořit na asfaltce hodiny.
Když jsem vystoupil před školou, pochopil jsem, proč jsem neměl moc problémů: můj pohled upoutalo něco stříbrného na kolech. Minato musel vstát bůhví jak brzy, aby mi na pneumatiky nasadil sněhové řetězy. Stáhlo se mi hrdlo, nebyl jsem zvyklý na to, aby se o mě někdo až tak staral. Vlastně mi Minatova starost skoro vehnala slzy do očí. Bože, už jsem jako nějaká přecitlivěná ženská. Měl bych se dát do kupy.
Stál jsem u zadního nárazníku a snažil se potlačit náhlý příval emocí, které ve mně vzbudilo objevení tátovi starosti, když v tom jsem zaznamenal dost divný zvuk. Bylo to vysoké skřípání, které rychle nabíralo na hlasitosti. Vzhlédl jsem celý vyděšený.
A uviděl jsem několik věcí najednou. Nic se nehýbalo zpomaleně, jak to bývá ve filmech, naopak, příval adrenalinu způsobil, že se všechno odehrálo šíleně rychle a já přesto mohl zaznamenat jasně spoustu věcí naráz. Sasuke Uchiha stál čtyři auta ode mě a v hrůze na mě zíral. Jeho obličej vyčníval nad ty ostatní. Zmizela chladná maska, v jeho rysech bylo přímo patrné zděšení a... strach? Ostatní se dívali podobně - v jejich tvářích byl jen šok. Mnohem horší pohled byl na tmavě modrou Shikamarovu dodávku, která se s kvílením brzd otáčela na parkovišti a bylo jasné, že brzo narazí do zadního rohu mého motoráčku. A já stál mezi nimi. Neměl jsem ani čas se smířit se svým osudem, ani zavřít oči, jen jsem věděl, že zděšení z mých očí zmizelo. Věděl jsem, že na mé tváři se zračí klid, byl jsem ocelově klidný.
Těsně předtím, než se ozvalo tříštivé praskání dodávky, jak narazila do mého motoráčku, jsem ucítil, jak mě něco srazilo na zem, ale ne z toho směru, ze kterého jsem to očekával. Něco pevného a studeného mě přišpendlilo k zemi a já se pořádně praštil do hlavy o ledový asfalt. Ležel jsem na zemi vedle hnědého auta, u kterého jsem zaparkoval. Nic víc jsem nestihl zaznamenat, protože jak se dodávka odrazila, znovu si to namířila ke mně, aby mě rozmačkala. Tiché zaklení mě upozornilo, že tu nejsem sám a ten hlas nebylo možné nepoznat. Dvě bílé silné ruce vystřelily přede mě jako štít a zastavili dodávku stopu před mým obličejem. Pak se ty ruce pohybovaly tak rychle, až jsem to stíhal vnímat jen jako bílou šmouhu. Najednou mi popadlo něco nohy a odsunulo je blíž k hnědému autu s mírným bouchnutím, které stejně ale zaniklo v ohlušujícím sténáním kovu a tříštěním skla, dopadajícího na zem. A Shikamarovo auto se konečně zastavilo - tam, kde jsem měl před pár sekundami nohy.
Jednu dlouhou vteřinu bylo naprosté ticho a pak se spustil šílený křik. Slyšel jsem nejednoho člověka volat své jméno, ale jeden hlas vynikl nad všechny ostatní, ačkoliv byl tichý. Nádherný a teď jemný tón hlasu Sasukeho Uchihy. Poznal bych ho kdekoliv. "Naruto, jsi v pořádku?" Znělo to starostlivě a skoro tmavě hnědé oči mě pozorně skenovaly pohledem.
"Jsem v pohodě." Můj hlas zněl i mně samotnému divně. Snažil sem se posadit, ale uvědomil jsem si, že si mě pevně tiskne k boku.
"Buď opatrný," varoval mě, když jsem se mu pokoušel vymanit. "Myslím, že ses pořádně praštil do hlavy."
Uvědomil jsem si palčivou bolest nad levým uchem. "Au," řekl jsem překvapeně.
"Myslel jsem si to." Jeho hlas kupodivu teď zněl, jako by potlačoval smích.
"Jak... Jak ses..." zarazil jsem se, abych se stihl zorientovat. "Jak ses sem dostal tak rychle?"
"Stál jsem hned tebe, Naruto," odpověděl a jeho tón hlasu byl zase vážný.

Chtěl jsem něco namítnout, ale nedostal jsem šanci. Protože se ze všech stran k nám nahrnulo obří množství lidí. Sám sobě jsem ale slíbil, že na odpovědi na pár otázek mi stejně bude dlužit odpoveď a že se nezapomenu na ně pozděi zeptat.

Další kapitola může mít brzo, záleží na vás O:-)
A ještě jednou pardon, že to trvalo tak dlouho ^-^

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kitsune Kitsune | 1. října 2013 v 6:10 | Reagovat

Juchu! Druhej dil! Na tvuj blok jsem chodila porad abych se mrkla jestli je tu novej dil a ejhle :D
To bylo vinikajci :D uz se nemuzu dockat 3 dilu!
Omg o.O orochimaru a mladsi nez kushina?!
Tenhle par mi uz od zacatku valil bulvy z oci ale tohle...orac je prece o nekolik desitek let starsi :D veskutecnosti

2 Asway Asway | Web | 1. října 2013 v 17:07 | Reagovat

[1]: Pokud vím, tak Kushina je starší. Logicky: Orouš, Jiraiya a Tsunade byli žáky čtvrtého - což je Kushinin manžel. Logicky proto usuzuji, že Kushina je podobně stará, jako čtvrtý a v tom případě byl Orouš ještě genin, když byla Kushina dospělá :D
Ale konec konců je to jedno :D

3 Kitsune Kitsune | 1. října 2013 v 20:43 | Reagovat

[2]: máš to popletené :D minato byl jirayovým žákem
minatovými žáky byli obito, rin a kakashi
jiraya, tsunade a orochimaru byly žáky třetího :D
vždyť tsunade je už přes padesát ikdyž vypadá mladě :D

4 Aki-chan Aki-chan | Web | 1. října 2013 v 21:25 | Reagovat

Ako ináč skvelí dielik si proste talent na písanie poviedok.

5 Asway Asway | 1. října 2013 v 21:36 | Reagovat

[3]: Tak pardón :D Když ono je to samo o sobě šíleně složité a zmatené O.o :D :D

6 Kačíí Kačíí | Web | 2. října 2013 v 6:26 | Reagovat

Já si prostě nemůžu pomoct ale tahle povídka se mi hrozně moc líbí :D :D

7 Ivanitko Ivanitko | Web | 8. října 2013 v 16:51 | Reagovat

Docela vtipná parodie, u některých scén je se dobře zasmála. Nejlepší je asi rodina Hatakových :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama