Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

The Fate 3

21. října 2013 v 23:19 | Asway |  The Fate
Ano, je tu další díl. S mým předkecem :D Ha ha. No nic. Zítra jedu k zubaři :D Nesnáším to tam, ale alespoň nemusím do školy. Snad nebude mít úča nic proti tomu, že laborku odevzdám o den pozdějc O:-) Laborku, kterou jsem dělala dneska (jak jinak, než na poslední chvíli -.-) a ke které jsem si nevzala sešit, kde to bylo napsané. Chudák kámoška. Musela mi celý zápis napsat na FB (ještě, že jsme to dělali ve dvojicích a ona byla on-line :D). No, stejně jsem v hodině většinu práce odbyla já, zatímco ona si válela šunky na židli. :D
Dneska nám odpadla hodina, tak jsem chtěla psát tudle povídku. Jenže...
1) potíže s notebookem
2) potíže s počítačem
3) potíže s tiskárnou
4) potíže s fleškou
- todle všechno jsem prodělala, než jsem si konečně vytiska laborku :D
Tak jsem se na to vrhla pozdějc (omg, já to dělala skoro čtyři hodiny T_T). Pak jsem teda šla na povídku.
A teď k ní.
Hm, chm. Mám z ní fajn pocity, ale... herdek fix, jakto, že kdykoliv je tam Sasuke, tak tam je víc uvozovek, než je zdrávo?! >.< No nic. Tak si to užijte :) :)

P.S.: Gomenasai za chyby, nekontrolovala jsem to.



Už odcházel, ale zarazil jsem ho důrazným syknutím jeho jména. "Viděl jsem tě." Doufal jsem, že mě v tom zmatku slyší. Všude zněl křik dospělých, kteří právě přicházeli na scénu. Ale já jsem tomu nevěnoval pozornost, měl jsem pravdu a on to prostě musel přiznat.
"Naruto, stál jsem hned vedle tebe a stáhl tě stranou." Upřel na mě oči devastující silou, jak mi chtěl tuhle představu vnutit. Já si ji ale zakázal.
"Ne." Zaťal jsem čelist.
Cítil jsem ten vztek a zoufalost, která z něj sálala. "Prosím tě, Naruto."
"Proč?" zeptal jsem se.
"Věř mi." Ignoroval můj dotaz. Zněl tak přesvědčivě, ale odmítal jsem věřit, že by tohle dokázal normálně. Že byl jen kousek ode mě.
Zaslechl jsem sirény. "Slibuješ, že mi později všechno vysvětlíš?"
"Dobrá," vyštěkl, najednou popuzený.
"Dobrá," opakoval jsem nahněvaně.
Bylo zapotřebí šesti saniťáků a dvou učitelů - pana Vernera a trenéra Clappa - aby od nás odsunuli dodávku tak daleko, aby se mohla přinést nosítka. Sasuke je vehementně odmítal a já se pokusil o totéž, bohužel Sasuke - ten zrádce - jim řekl, že jsem se praštil do hlavy a mám asi otřes mozku, tak mi to neprošlo. Málem jsem umřel hanbou, když mi kolem krku dali nákrčník. Vypadalo to, že se sešla snad celá škola, všichni na mě koukali s vážnýmy výrazy, jak mě nakládali do sanitky. V předních řadách stál Gaara, koukal na mě tak vystrašeně, až jsem se donutil k úsměvu a zamávání, abych mu dal najevo, že mi nic vážného není. Jenže, jak jsem viděl, ten to asi pochopil, jako moje poslední rozloučení a rozbrečel se. Bože můj, že jsem radši nic nedělal. Aby toho nebylo málo, tak se přifařil k sanitce ještě Minato, kterému dal zřejmě už ředitel školy vědět.
"Naruto!" zakřičel v panice, když mě uviděl na nosítkách.
"Jsem úplně v pořádku, tati." Vzdychl jsem. "Nic mi není."
Otočil se na jednoho ze zdravotníků, aby slyšel jiný názor. Přestal jsem se tím zabývat. Když mě zvedali na nosítkách do sanitky, viděl jsem na svém autíčku velmi hluboké promáčknuté místo, které kopírovalo obrysy Sasukeho ramen. Jako by se o to auto až tak opřel, až poškodil kovový rám... Pak taky jeho sourozenci. Hleděli naším směrem. V tvářích se jim značil vztek se zoufalstvím, nechápavostí a nesouhlasem. Žádná starost, jestli je jejich sourozenec v pořádku. Snažil jsem se přijít na logické vysvětlení - které by vylučovalo možnost, že jsem blázen.
Sasuke seděl vpředu vedle řidiče. Jeli jsme do okresní nemocnice, samozřejmě s policejní eskortou v závěsu. Připadal jsem si šíleně trapně, když mě vykládali. Sasuke proklouzl dveřmi rychle, jen pár lidí si ho všimlo. A přesto ho nechali jít. Vztekle jsem zatínal pěsti.
Vyložili mě na pohotovosti, v místnosti, která se dělila několika závěsy na pár "pokojů", kde se ošetřovalo. Přehodili mě z nosítek na postel. Sestřička mi kolem ruky omotala manžetu tlakoměru a pod jazyk strčila teploměr. Jelikož se nenamáhala s tím, aby závěs zatáhla, usoudil jsem, že nejsem povinen kolem krku nosit ten stupidní znehybňující límec. Když odešla, rozepnul jsem suchý zip a hodil ho pod postel.
Pak se kolem zase začal hemžit nemocniční personál, protože nesli další nosítka: z nich přenesli na postel řidiče dodávky. Shikamaru vypadal hrozně. Všude měl řezné rány a obvazy, které měl ovázané okolo těla, už nasákly krví. Celkově vypadal hůř, než jsem se já jen cítil. Ale na mě hleděl s obavami a strachem. "Naruto, strašně se ti omlouvám!"
"Já jsem v pohodě, Shikamaru. Ale ty vypadáš blbě. Jak ti je?" Zatímco jsme mluvili, sestry mu začaly sundávat obvazy.
Ignoroval můj dotaz. "Myslel jsem, že tě zabiju! Jel jsem tak rychle a kola mi na ledu proklouzla a... a..." Zamrkal, když mu sestra začala poťukávat tamponem po obličeji. "Jak jsi se odtamtud dostal tak rychle? V jednu chvíli jsi tam stál a pak si zmizel."
"Ehm... Sasuke mě vytáhl."
"Kdo?" Vypadal zmateně. "Sasuke Uchiha? Nikde jsem ho neviděl. Byl jsem zmatený... Je v pořádku?"
Přikývl jsem. "Jo. Ani nepotřeboval nosítka."
Věděl jsem, že nejsem blázen. Ale co se to teda stalo? Pak mě zase odvezli, aby mi zrentgenovali hlavu, ačkoliv jsem jsem jim tvrdil, že jsem naprosto v pořádku. A měl jsem pravdu. Ani otřes mozku, nic. Zeptal jsem se, jestli už můžu jít domů, ale odpověď zněla, že musím počkat na doktora. Tak jsem ležel na lůžku, zase vedle Shikamara, který se mi nekonečně dlouho omlouval a sliboval, že mi to nějak vynahradí. Nakonec jsem zavřel oči a ignoroval ho. Tohle se vážně nedalo poslouchat.
"Spí?" ozval se melodický hlas. Rychle jsem otevřel oči.
U nohou mé postele stál Sasuke Uchiha a usmíval se. Podíval jsem se na něj. Nebylo to snadné, mnohem lepší bylo po něm jen pokukávat. "Hele, Sasuke, strašně se omouvám..." spustil Shikamaru teď na něj.
Ale ten zvedl ruku, aby ho zarazil. "Žádná krev se neprolila, tak co." Odhalil bělostné zuby. Přešel k jeho lůžku a posadil se na kraj tak, aby byl čelem ke mně. "Tak jak zní verdikt?" zeptal se následovně.
"Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit," stěžoval jsem si. "Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako ostatní?"
"Musíš mít dobré známosti," odpověděl. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Pak se za rohem objevil lékař a mě spadla brada. Byl mladý a šedovlasý. A celkově hezčí než všechny filmové hvězdy, jaké jsem kdy viděl. Byl však bledý a měl kruhy pod očima. Podle tátova popisu jsem poznal, že tohle musí být Sasukeho nevlastní otec. "Tak, pane Uzumaki," oslovil mě pěkným, příjemným hlasem, "jak se cítíte?"
"Nic mi není," řekl jsem a doufal, že dnes už naposledy.
Přešel ke skleněné tabuli nad mojí hlavou a rozsvítil ji. "Vaše snímky vypadají dobře. Nebolí vás hlava? Sasuke mi řekl, že jste se do ní pořádně praštil."
"To nic nebylo," odpověděl jsem a rychle se na Sasukeho zamračil.
Lékařovy studené prsty mi zlehka přejeli po lebce. Všiml si, když jsem mrkl. "Bolí?" tázal se.
"Ani ne." Zažil jsem i horší.
Slyšel jsem uchechtnutí a když jsem zvedl oči, spatřil jsem Sasukeho schovívavý úsměv. "No, váš otec na vás už čeká v čekárně. Můžete jít. Ale vraťte se, kdybyste měl závratě, bolesti hlavy nebo něco podobného."
"Můžu se vrátit do školy?" zeptal jsem se, když jsem si představil Minata, jak se bude snažit být pozorný.
"Možná byste ji měl pro dnešek vypustit."
"A on do školy půjde?" kývl jsem směrem k černovlasému.
Ten se zazubil. "Někdo musí rozšířit zprávu, že jsme přežili."
"No, totiž," opravil ho lékař, "Zdá se, že v čekárně je většina školy."
Zasténal jsem. "To ne!"
Doktor Hatake zvedl obočí. "Chcete tu zůstat?"
"Ne, ne!" Zavrtěl jsem hlavou, přehodil nohy přes okraj postele a seskočil. Až moc prudce. Jen jsem zbytečně zavrávoral a v doktorových očích zaznamenal starostlivý pohled. "Jsem v pořádku," dodal jsem znovu. Nemusím vykládat, že potíže s mojí rovnováhou nemají nic společného s tím, že jsem se bouchl do hlavy.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl, zatímco si prohlížel papíry.
"Zas tak moc to nebolí," vedl jsem si svou.
"Vypadá to, že jste měl velké štěstí," řekl zamyšleně, zatímco podepisoval moji kartu.
"Bylo štěstí, že Sasuke stál vedle mě," řekl jsem a díval se na dotyčného významným pohledem. Doktor souhlasil, najednou plně zabraný do práce. Přešel k Shikamarovi. Moje intuice zablikala. Doktor v tom jede taky.
Jakmile se otočil zády ke mně, podíval jsem se na černovlasého, kterému už předem zjevně došlo, že s ním budu chtít mluvit. Čelist měl zaťatou, ruce sevřené v pěst. Kdyby v očích nebyl ten zajímavý odstín - něco mezi starostlivostí a něžností - zřejmě bych se ho i bál. Upřeně se na mě díval, potom kývl na moji nevyřčenou otázku a vyšel na chodbu tak dlouhými kroky, až jsem musel skoro běžet, abych mu stačil. Jakmile jsme došli na místo, kde jsme stáli dál od ostatních, zastavil a opřel se o stěnu. Ruce si založil na hrudi. "Co chceš?" Odseknutí, ale ne hrubé. Prostě dal jen důraz na to, že se mu moje vyptávání nelíbí.
I tak mě to docela zastrašilo. Ale pobral jsem zbytky odvahy. "Dlužíš mi vysvětlení," připomněl jsem mu.
"Zachránil jsem ti život. Nedlužím ti nic."
"Slíbils mi to."
Jeho tón byl rezavý. "Naruto, praštil ses do hlavy, nevíš, o čem mluvíš." Ale byl nervózní. Nevím, jak jsem to poznal, ale prostě jsem to věděl.
Vzplál jsem hněvem, to už je po několikáté, co ze mě dělá chorého blbečka! "Moje hlava je úplně v pořádku!" Odsekl jsem.
Uhnul pohledem. "Co ode mě chceš, Naruto?"
"Chci znát pravdu," odpověděl jsem okamžitě. "Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát, když to nerad dělám."
"Co si myslíš, že se stalo?" upřel na mě své kaštanově hnědé oči. Neseděly mi k němu. K těm černým vlasům pasovaly ty onyxové.
"Já vím jen to, že jsi nebyl vedle mě - ani Shikamaru tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštil do hlavy. Ta dodávka mě měla rozmačkat, ale najednou ses tam objevil ty. Na obou autách - na dodávce i na mém motoráčku - jsou promáčkliny, které vypadají jako otisky tvých ramen a rukou, ačkoliv tobě to ani neublížilo. A pak jsi zvedl to auto, aby mi nespadlo na nohy a..." Slyšel jsem, jak bláznivě to zní a nedokázal pokračovat. Jen jsem tiše skřípal zuby. Díval se na mě, jako by zpochybňoval můj zdravý rozum, ačkoliv působil napjatě.
"Ty si myslíš, že jsem z tebe to auto zvedl?" Posměšný tón. "Nikdo ti to neuvěří, to snad víš."
Zamračil jsem se. "Nemíním o tom někomu vykládat." Každé slovo jsem řekl důrazně, aby mu to konečně došlo.
Po tváři mu přelétlo překvapení. "Tak proč na tom záleží?"
"Záleží na tom mně," zazoufal jsem. "Nerad lžu. Chci pro to mít dobrý důvod."
"Nemůžeš mi prostě poděkovat a nechat toho?"
"Děkuju."
"Ale nenecháš toho, že?" Spíš konstatování.
"Ne."
"Tak si užij to zklamání!" vyštěkl, otočil se ke mně zády a odešel.
Byl jsem tak rozzlobený, až mi začalo tepat v hlavě. Na chvíli jsem se posadil na židli, opřel si tvář o stěnu a uklidňoval se. Zhluboka jsem dýchal. Určitě jsem byl rudý, ale horkost pomalu a jistě mizela, zatímco přicházel můj obvyklý klid. Asi po deseti minutách jsem se zvedl a zamířil zpátky. Určitě už na mě čeká Minato a nebude nadšený z toho, že jsem se někde tak zdržel. Skutečně, hned jsem zahlédl blonďatou hlavu, která byla té mé víc než podobná. Když na mě upřel oči a nadechl se, aby mě zahltil otázkami, jestli se mi nic nestalo, zvedl jsem ruce na znamení, aby byl potichu. "Jsem v pořádku. Nic mi není." Po kolikáté dneska už to říkám?, projelo mi hlavou.
"Co říkal doktor?" zeptal se.
"Doktor Hatake mi pověděl, že jsem v pořádku a můžu jít domů." Povzdechl jsem si. Z davu se k nám začali hrnout Gaara s Juugem a Sakurou. "Tak pojď!" popohnal jsem ho, chtěl jsem teď být dál od svých spolužáků.
Snad poprvé ve svém životě jsem rád nastupoval do policejního auta. Nebola mě hlava... moc. Spíš jsem byl unavený z toho, jak jsem se snažil pochopit Sasukeho a to jeho divné chování. Opřel jsem si čelo o chladné sklo bočního okýnka a lehce přece jen mávnul těm třem, kteří se prodrali ven a nechápavě a starostlivě za mnou hleděli. Jeli jsme mlčky. Minato mlčel, protože si asi myslel, že je mi blbě a já jsem neměl na konverzaci náladu. Místo toho jsem sledoval budovy a krajinu okolo. Už zase začínalo poprchávat. Nechtěl jsem tátovi přidělávat starosti, tak jsem potlačil chuť povzdechnout si hned v zárodku.
Teprve před domem, když jsme vystupovali, táta promluvil. "Ehm... budeš muset zavolat Kushině," svěsil provinile hlavu.
Zalapal jsem po dechu. "Tys to řekl mámě!"
"Promiň."
Máma byla samozřejmě hysterická. Nejmíň stokrát jsem jí musel říct, že jsem v pořádku, cítím se fajn a že nemusí mít starosti. Dokonce jsem prohodil pár slov s Orochimarem a poprosil ho, aby moji mámu uklidnil, protože já jsem to, i přes svou snahu, očividně nezvládl.
Ten večer jsem se rozhodl, že půjdu brzo spát, abych byl další den fit. Navíc se na mě Minato pořád úzkostlivě díval, což mi lezlo šíleně na nervy. Cestou v koupelně přece jen vzal tři tylenoly, jak mi doporučil doktor Hatake. Pomohly, i ta menší bolest polevila a já jsem mohl jít v klidu spát. To byla první noc, kdy se mi zdálo a Sasukem Uchihovi.

Ležel jsem někde v lese, ledový mech mě chladil i přes bundu na páteři. Všude byla tma, jen kolem černovlasého zářilo slabé světlo, které jako by bylo z něj samého - z jeho bledé kůže. Neviděl jsem mu do obličeje, jen na jeho záda. Která se ode mě vzdalovala. Odcházel, nechával mě tam samotného, napospas osudu. "Sasuke!" Chtěl jsem křičet, ale z mých úst vyšel jen šepot. Který stejně ale musel slyšet, protože se hlasitě a chladně zasmál.
Probudil jsem se zpocený a vyděšešený. Zmateně jsem se rozhlížel po pokoji, než mi došlo, že to byla jen noční můra. S úlevným výdechem jsem zapadl zpátky do peřin.
Od té doby se mi sny - a noční můry - o něm zdály skoro každou noc.
Měsíc, který následoval po nehodě, byl poměrně neklidný, napjatý a nepříjemný. Ke svému zděšení jsem se na zbytek týdne ocitl středem pozornosti. Shikamaru Nara byl nemožný, neustále za mnou lozil, omlouval se a toužil mi to nějak vynahradit. Nepomohlo, že jsem ho požádal, aby na to zapomněl, zvlášť když se mi nic nestalo. To ale nebral na vědomí. U oběda si zásadně sedal jen po mém boku, v nejhorším Hinatu nebo Sakuru, které tam obvykle sedávaly, vypudil vražedným pohledem. Ani neviděl, jak je kvůli tomu tmavovláska smutná. Mé pozornosti nemohlo ujít to, že je do Shikamara zamilovaná. Kluci - zvášt Gaara a Juugo - se do mého nového obdivovatele docela obouvali, dokonce víc, než do sebe samých, až jsem se začal bát o jeho zdraví.
Zdálo se, že Sasuke nikoho nezajímá - ačkoliv jsem všem okolo vysvětloval, že je to hrdina, který stojí za záchranu mého života, když mě strhl na stranu od dodávky. Hinata, Sakura, Juugo, Gaara i Shikamaru však vždycky poznamenali, že ho tam ani neviděli, dokud dodávka nebyla odtažena. Byl jsem smutný z toho, že jsem to viděl já jediný. Ale odpověď byla jasná - nikdo se o něj nezajímal tak, jako já. Nikdo se na něj nedíval tak, jako já. Jak žalostné. Sasuke nebyl nikdy obklopen davem lidí, dychtivých po nějakém rozhovoru o tom, jak se cítil, když se na něj řítilo auto. Lidé se mu vyhýbali jako obvykle. Sedával u oběda se svými nevlastními sourozenci, jako vždycky nejedli, nepili a ani se na mě nepodívali. Obzvlášť Sasuke o mě nazavadil pohledem. Když seděl vedle mě při biologii, tak co nejdál ode mě. Nikdy na mě nemluvil, hleděl si svého. Jako by si ani nebyl vědom mé přítomnosti.
Litoval toho, že mě zachránil. K jinému názoru jsem nemohl dojít.
Moc jsem s ním chtěl mluvit, zkusil jsem to už den po nehodě. Tehdy v nemocnici jsme se rozešli rozhádaní, ale přes noc se vztek změnil na uctivý vděk. "Ahoj, Sasuke,"pozdravil jsem ho veselým tónem, abych mu ukázal, že se hodlám chovat slušně.
Otočil hlavu ke mně, ani se na mě nepodíval, přikývl a dál mě neregistroval.
A to byl úplně poslední kontakt mezi námi, ačkoliv každý den sedával jen pár centimetrů ode mě, prakticky jsem se ho mohl dotknout rukou, kdybych chtěl - ne... spíš kdybych mohl... Někdy jsem se na něj díval - na parkovišti nebo v jídelně. A dny pokračovaly. Bylo mi na nic. Noci plné Sasukeho postavy, ze které jsem měl strach. A ve dne to nechutné vyhýbání. Kruhy pod očima. Starost v hlavě.
Ikdyž jsem v e-mailech naprosto lhal, stejně jejich obsah Kushinu zalarmoval a ta mi každou chvíli volala, celá ustaraná. Snažil jsem se jí namluvit, že mám náladu pod psa jen díky špatnému počasí. Což byla hrozná lež. Ale díky unavenosti v hlase nemohla ani poznat ten zvláštní podtón, který jsem míval obvykle, když jsem lhal.
Jen Gaara měl očividně radost z ochladutí vztahů mezi mnou a Uchihou. Pořád za mnou - spolu s Shikamarem - chodil a bavil se se mnou o přestávkách. Bál se, že Sasukeho asi obdivuju a začnu se o něj zajímat víc, než bych měl. Docela pozdě. Já už se tak či tak zajímal o toho tajemného kluka víc, než bych měl.
Po tom ledovatém, bílém dni sníh naprosto zmizel. Za to ale často pršelo. Gaara měl radost, že s trochou štěstí budeme moct brzo zajet na výlet na tu proklatou pláž.
O další novince mě informovala Sakura - chystala se pozvat Gaaru na jarní ples, který byl s dámskou volenkou. Pochyboval jsem, že by mě někdo pozval - pár holek sice zkoušelo svůdné pohledy, ale to nepočítám.
"Já tam stejně ani nepůjdu, promiň," omluvil jsem se jí. Tanec nebyl moje silná stránka.
"Bude to zábava," pokoušela se mě přesvědčit. Ale bylo to upřímné jen zpola. Víc měla radši moji popularitu, než mě samotného.
"Užij si to s Gaarou," povzbudil jsem ji s unaveným úsměvem.
Druhý den jsem byl při triginometrii a španělštině příjemně překvapen, že Sakura skoro nemluvila, zatímco obvykle žvanila a žvanila. Nevěděl jsem, jestli ji Gaara odmítl, ale nějak jsem tušil, že já jsem poslední, s kým by chtěla zrovna o tomhle mluvit. Moje obavy zesílily, když si růžovláska sedla u stolu od červenovlasého co nejdál a živě debatovala s Juugem. Gaara byl nezvykle zamlklý. A mlčel, i když mě doprovázel do třídy, jeho zakaboněný výraz nešel nepřehlédnout. Ale téma nenačal, dokud jsem neseděl v lavici - vedle Sasukeho. Já jsem jeho přítomnost vnímal velice živě, ale nedával jsem to najevo.
"Takže," začal, "Sakura mě pozvala na jarní ples."
"To je skvělé." Nasadil jsem veselý tón. "Se Sakurou si to báječně užiješ."
"No..." uvízl na mrtvém bodě, zřejmě neměl z mé odpovědi radost. "Já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet."
"Proč bys to dělal?" Byl jsem nicméně rád, že ji přímo neodmítl.
Byl rudý až za ušima, když se podíval dolů. "Víš... říkal jsem si, jestli bychom tam nešli... společně... spolu. My. Dva." Každé slovo vyslovoval velmi pečlivě.
Na chvíli jsem se odmlčel, nesnášel jsem ten pocit viny, který mnou projel. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se Sasuke otočil směrem ke mně. "Gaaro... měl bys jí říct, že s ní na ten ples půjdeš."
"Tebe už někdo pozval?" zajímal se žárlivě.
Zavrtěl jsem hlavou. "Ne. Já tam vůbec nepůjdu."
Nechtěla jsem pokoušet štěstí, tak jsem si vymyslel náhradní plán. "V sobotu jedu do Mlžné," plácnul jsem. Potřeboval jsem odtud vypadnout a tohle se výborně hodilo.
"A nemůžeš jet nějakej jinej víkend?"
"Je mi líto, ne. Měl bys Sak oznámit, že s ní půjdeš co nejdřív. Je to hrubé."
"Jo... To asi jo," zamumlal a vypařil se ke své lavici. Přitiskl jsem si prsty ke spánkům a snažil se zahnat pocity viny a soucitu. Pan Banner začal mluvit. Povzdechl jsem si a otevřel oči. A Sasuke na mě zíral tím známým flustrovaným pohledem a jeho černé oči byly ještě výmluvnější. Čekal jsem, že uhne pohledem, když zjistí, že se dívám, ale neudělal to. Pořád se na mě koukal. A já se nedokázal hnout. Ruce se mi roztřásly.
"Pane Uchiho?" zavolal na něj učitel, aby mu odpověděl na otázku, kterou jsem neslyšel.
"Krebsův cyklus," odpověděl Sasuke poněkud váhavě a otočil se na pana Bannera.
Jakmile mě přestal hypnotizovat, upřel jsem pohled do knížky a snažil se najít, kde jsme. Nemůže mě takhle ovládat! Je to ubohé... a nezdravé. Velmi silně jsem se ho po zbytek hodiny snažil nevnímat a protože to nebylo možné, alespoň jsem se snažil vyjadřovat nezájem. Když zazvonilo, otočil jsem se k němu zády, abych si uklidil věci a čekal jsem, že jako obvykle hned odejde. Ale on ne.

"Naruto?" Jeho hlas mi byl povědomý, jako bych ho znal pár let a ne pár týdnů.

Ti bystřejší postřehli, že je to trošičku delší než obvykle. Snažila jsem se :)
Teď plánuju napsat to menší pokračování k "Neměl jsi říkat, že jsem jako Karin", určitě udělám něco na téma týdne (fajn téma - volby :D) a odpovím na dotazy ze "Zprávy autora".
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Katana Katana | Web | 22. října 2013 v 7:43 | Reagovat

Zacina se mi to libit :3 pisu z mobilu, jedu do skoly -...- taky ji nesnasim :D kazdopadne, co nejdrive dalsi dil prosim :3 :)

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 22. října 2013 v 8:09 | Reagovat

veľmi podarení dielik.

3 Kačíí Kačíí | Web | 22. října 2013 v 16:51 | Reagovat

Úžasná kapitolka, zase povedená že jo :D :D jak to děláš tyjo?? ;) :O :D

4 Ivanitko Ivanitko | Web | 23. října 2013 v 21:16 | Reagovat

Je to srandovní. Máš v plánu přepsat všechny 4 knihy? Bellu moc nemusím a to jak Narutovi podsouváš její charakter mě někdy bolí na srdci, ach jo, co už.

5 Asway Asway | Web | 25. října 2013 v 17:12 | Reagovat

[4]: Ještě nevím, kolik toho přepíšu, záleží, jak se to vyvine a jaký o to bude vůbec zájem :D
Bella z knihy ještě ujde, ale jak do té filmové verze nastrčili Kristen, tak už to s ní jde do kopru. Ta herečka mi prostě nesedí :D V knize měla Bella dost jinej charakter.
A jo, já vím, ani mě ta povaha k Narutovi nesedí, ale co už :D Já ho i teď, když bojuje ve válce, vidím jako toho hyperaktivního kluka z akademie :D :D

6 Kitsune Kitsune | 25. října 2013 v 20:34 | Reagovat

omlouvám se, že jsem doteď neodepsala, ale ve skole jsme měli před čtvrtletím a psali jsme hromadu písemek, konečně pátek a prázdniny =3
jinak moc, moc arigato :)
suprovej díl a už se nemohu dočkat dalšího dílu, tajně doufám, že v příštím už se daj dohromady =3
O.o ty vážně chceš přepsat všechny 4 díly, páni holka tak to smekám, to jsem ani já nečekala. moc, moc se těším. píšeš suprově, oparvdu

[4]:
já vím, že ta povaha k narutovi moc nesedí, ale mám celkem ráda románky a u naruta si to prostě s tou jeho hyperaktivitou prostě nedokážu představit :D

7 Asway Asway | Web | 25. října 2013 v 21:28 | Reagovat

[6]: Tak když si to přepsání budou čtenáři žádat, tak proč ne :D Na 100% dokončím první díl a potom podle zájmu ostatních ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama