Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

Life always ends in death

17. listopadu 2013 v 6:52 | Asway |  Jednorázovky
Povídka - nebo alespoň její převážná část - byla napsána dříve, než si Asway přečetla nejnovější mangu, takže tam můžou být (a budou :D) nejspíš nějaké nesrovnalosti. A taky je to příšerně krátké. A konec se mi zdá... divný. A pár postav je tam OOC - a to jsem se snažila, aby Sasuke OOC nebyl (samozřejmě, že je OOC :D)! T_T Gomen. Já vím. Jsem strašná.
Prvně byl v plánu happyend, ale dnes jsem měla příšernou náladu. Včera nám umřela nám fenka, Dáša. Bylo jí zhruba sedmnáct. Holt mi bude chybět, byla starší než já a já ji znala odmalička. Vždycky na ni byl spoleh. R.I.P. :'(

Varování: Nečíst nikdo, kdo má rád Naruta :D


Life always ends in death


Rozběhl se k nepříteli. Blonďaté vlasy se mu lepily na zpocené čelo a trochu mu padaly do očí. Ale nebránily mu ve výhledu tolik, jako provazce deště, padající z plakajícího nebe. Namožené svaly ho bolely. Rány na těle, které krvácely tak, až mu téměř přebarvily oblečení na červeno, štípaly a pálily, stejně jako to mívalo v oblibě rozžhavené železo. Spousta z nich by potřebovala sešít, hlavně ta na čele, jež se táhla od koutka oka až nahoru k vlasům. Z hluku kolem mu zaléhalo v uších. Cítil svůj vlastní pot a železitý pach krve. Nezbývalo mu moc chakry, sotva si udržil zapnutý sage mód. I Kyuubi byl v koncích, víc už svému jinchuurikimu pomoci nemohl. Naruto věděl, že od téhle rány závisí celý jeho život. Pokud zaútočí, zemře. A přesto se dál přibližoval. Koutkem oka viděl, že Sasuke je zaneprázdněn daleko od něj, ani na něho tedy nespoléhal. Vyhledal pohledem i svého otce, který právě odskočil, aby se vyhnul ráně. Sice by ho to nezničilo, ale potřeboval se udržet v provozu. Ani si svého syna nevšiml. To bylo jen dobře, protože by mu zabránil. Kuramo!, zakřičel Uzumaki v duchu. Devítiocasý jen vzdychl a vydal mu poslední zbytky své chakry, aby se pak uvnitř Narutovy hlavy zhroutil na zem.
Chlapec bolestně přivřel oči. Rozžehl Kyuubi mód a v ruce se začal tvořit rasengan. Vysával z něj život, neměl už moc času. Nadechl se a vyskočil, aby zaneprázdněného černovlasého muže překvapil ze vzduchu. Ten si ho všiml a pokusil se uhnout. Naruto s tím však počítal a dokázal na něj zamířit i přes úhybný manévr. Zavřel oči, aby ho nevtáhl do genjutsu, ale pak je otevřel, už neměl co ztratit. Šílenou rychlostí se řítil na nepřítele. "RASENGAN!" zakřičel. V tomto výkřiku bylo mnoho emocí: vztek, naprosto šílená zloba, ale i smutek, žal nad tím, že odchází, omluva všem, se kterými se nemohl rozloučit tak jak by si přál a hlavně, všichni slyšeli ten bojovný podtón. Protože Naruto Uzumaki se nikdy nevzdal.
Ten hlas pronikl do každé hlavy. Přehlušil veškeré zvuky boje i výkřiky. Všechny oči, nepřátel i spojenců, se otočily směrem k dvěma bojovníkům. Sasuke zůstal stát s paží držící katanu napřaženou k úderu, stále v ní proudila elektřina. Sakura se zarazila v půli výkřiku a zmlkla. Kakashi spustil ruku s chidorim a nechal blesky zmizet. Tsunade tiše dopadla na zem vedle Orochimara a vydechla. Lee se zmateně zastavil v půli kroku. Kiba spolu se svým psem klesli vysílením na zem, ale přesto vnímali, stejně jako Konohamaru, všichni hokagové, Temari, Gaara a ostatní lidé z vesnic. Juubi zařval a zlověstně dupl nohou, ale pak také sklapl.
Rasengan dopadl na Madarův hrudník. Obrovský výbuch. Okolo černovlasého se zvedl do kruhu prach a obě postavy zahalil. Naruto cítil, jak to z něj vysává sílu. Bolelo to, chtělo se mu brečet, jako když byl ještě malý a neměl žádné kamarády. Ale neucukl. Díval se do toho mangekyou, co měla ta mužská bestie v očích tak bezcitně, jako ještě na nikoho. A tak viděl, jak mu ruka projela jeho tělem, přesně v místech, kde mělo být srdce. Ale byl tam jen chlad. Madarovo tělo se rozprsklo na miliony malých kousíčků. Naruto chtěl vítězně zakřičet, ale... nemohl. Svalil se na zem. Oba módy, Kyuubi i sage, okamžitě zmizely. Zprudka se nadechl. Zasípal.
Sasukeho tělo se pohnulo. Rozběhl se, sám od sebe, aniž by o něčem přemýšlel. Mozek neposlouchal, šokovaný a tím pádem i zpomalený. Celou myslí otřáslo jedno slovo. Naruto! V tu chvíli nevěděl, co to znamená, nevěděl vůbec nic. Ale běžel. Cítil, že je to jako kdysi. Jak běžel k sobě domů, jak otevíral dveře, kde zemřeli jeho rodiče. Byl si jistý, že ho čeká něco strašného, ale přesto tomu šel naproti s rozevřenou náručí. Bál se. Strašně se bál, ale neměl páru, čeho vlastně. Nikdo ho nezastavoval, tak doběhl až k němu. Ležel na zemi. Pomněnkové oči rozevřené a strachem rozšířené. Celé tělo měl pokryté kapkami nebo provazci krve.
Pohnul rty. Sasuke moc dobře věděl, co se snaží říct. Snaží se říct jeho jméno. Klesl na kolena, katanu ledabyle položil na zem. "Naruto." V tu chvíli mu všechno došlo. Mozek začal pracovat na plné obrátky. Uvědomil si, co se děje. "Medic! Potřebujeme medika! Rychle!" zařval velitelsky. Pohledem vyhledal červenovlasou osobu. "Karin! Pojď sem! Hned!"
Dívka se rozeběhla, ale podobně jako před chvíli černovlasý, nechápala proč. Šla, protože měla jít, protože jí to Sasuke řekl. Loutka okamžiku. Ale i ona se probrala, podobně jako ostatní. Boj ustal, nikdo už nevěnoval desetiocasému nijak zvlášť pozornosti. Protože to v tu chvíli nebylo důležité, protože oni se báli. Upírali oči na trojici lidí, která se snažila zachránit někoho, koho v tomhle boji, v téhle proklaté válce, potřebovali víc, než samotnou hokage. Naruta Uzumakiho. Vůdce, kluka, který se jako malý choval idiotsky a nyní se stal hrdinou. Jejich vzor. A naději. Protože jestli tohle dokáže on, jestli je zrovna Uzumaki vede, tak to přece zvládnou.
A v tu chvíli se množství lidí začalo hrnout k blonďáčkovi. Tsunade, Sakura, Orochimaru, Minato a další spolubojovníci. Yondaime skoro nedýchal, ačkoliv se tryskem přibližoval ke svému synovi. A v tu chvíli. Všichni lidé. Jounini, chunini, genini i nukenini, hokage i nepřátelé, všichni mysleli na to samé, každou myslí prolétlo Narutovo jméno. Kiba se rozbrečel. Z očí mu vytryskly slzy bolesti. A postavil se, nevnímal své zranění. Sedl si na Akamara. A řítil se na nepřítele. Protože i tuhle válku bude třeba dobojovat, ačkoliv hlavní hrdina už je mimo hru. "ZA NARUTA!" zakřičel a ostatní se k němu přidali, v opojení chtivosti po pomstě. "Seřaďte se! Utvořte řady okolo tý stvůry!" velel Kiba. Po tomhle vždy snil. Být vůdce. Aby ho ostatní poslouchali. Ale teď... to všechno ztratilo to kouzlo. "Lidé ovládající vzduch dopředu!"
Blonďatý vykašlal krev. Hledělo na něj tolik tváří. Sasuke něco křičel na Karin a ta přiložila ruku k jeho ústům. Nedokázal kousnout, ačkoliv věděl, co se po něm chce. Neměl na to sílu. Sakura s Tsunade se prodraly dopředu, růžovlásce bylo v tu chvíli jedno, že téměř sedí na svém idolovi a vrazila mu loket do žeber, aby se "sunul do pozadí, když zaclání a blokuje cestu". Obě použili lékařská jutsu. Cítil, jak se ho snaží léčit. Nakonec i kousl do rudovlásčiny ruky. Polila ho síla. Ale on ji nechtěl pro sebe, na sobě samém mu už nezáleželo.
Kuramo..! Našel lišku ve svém nitru, která ztěžka dýchala a začal jí předávat sílu, jenž se mu dostávalo od osob venku. Kyuubi zmateně zamrkal.
Zachraňuješ mě.
Ano, já vím.
Zemřeš.
Neodpověděl. Nejspíš proto, že ani neměl páru, co se v takových šílených chvílích říká. Snažíte se zachránit někoho vám blízkého a proto umíráte. Dojemné, ale smutné. A ostatní se ho ho snažili zachránit, jak jen mohli. Ani nevěnovali pozornost mumraji kolem. A pak ten neúspěch s vyléčením dlouhovlasému saninovi došel. "Ten idiot uzdravuje Kyuubiho," oznámil docela klidně svůj objev, nikdy nebyl nijak zvlášť rozhozený.
Ale to ostatní nejspíš ano, protože se všichni zašklebili. "No to si dělá srandu," odfrkla si Karin bolestivě a zachrčela. Byla unavená a ani jí moc síly nezbývalo. A místo toho, aby se pokusila zachránit někoho, na kom jí docela i záleželo, protože jí zachránil život, zachraňuje devítiocasého, kterého znala jen z hrozných příběhů o skoro-zničení vesnic. Ani Sakura a Tsunade nebyli spokojené a růžovláska by ho nejradši flákla po hlavě, aby se mu tam rozsvítilo. Ale místo toho se jí jen oči zalily slzami, protože ho chápala. A bylo jí to strašně líto.
Zavřel oči.

"A teď to je na vás. Moje cesta ninji skončila, dattebayo!" řekl si blonďatý, když letěl směrem vzhůru... třeba ho ještě nějaké to dobrodružství čeká.

P.S.: Pište komentáře :D Protože podle nich přibude v nejbližší době The Fate. :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 AnDy Morte Dark-neSs AnDy Morte Dark-neSs | Web | 17. listopadu 2013 v 21:53 | Reagovat

krásný

2 Janča Janča | Web | 17. listopadu 2013 v 22:44 | Reagovat

Krásne ale zároveň aj smutné...a viem si predstaviť aj toto ako jeden z koncov Naruta, že takto zomrie(nie v tejto vojne)...a tvojej fenky je mi ľúto ja sama mám 2 psov a keby jeden zomrel tak by mi bolo fakt smutno, akoby som prišla o najlepšieho priateľa...

3 Ivanitko Ivanitko | Web | 17. listopadu 2013 v 22:47 | Reagovat

Dějově perfektní, dlouho jsem nečetla takový smutný konec - někdy je ho také potřeba. Jinak bych jen vytkla to vypisování lidí. Působí to dost divně.

4 Aki-chan Aki-chan | Web | 18. listopadu 2013 v 11:15 | Reagovat

Veľmi krásne,úžasne a strašne smutné.

5 Seiya Seiya | Web | 19. listopadu 2013 v 19:29 | Reagovat

Fenky je mi moc líto :(
Povídka byla úžasná, ani mi moc nevydili OOC, stejně je sama píšu ať s snažím jak chci. Krásně z toho byla cítit atmosféra, měla jsem pocit jako by se v pokoji ochladilo asi o 10 stupňů.
Jo taky děkuju za rozesmutnění (zní to divně) líp se mi teď bude psát jedna smurtná povídka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama