Provoz tohoto blogu definitivně ukončen.

The Fate 4

22. listopadu 2013 v 15:54 | Asway |  The Fate
Rozhodla jsem se, že přišel čas to sem konečně dát. :D Jsem nemocná, bolí a točí se mi hlava, takže jsem včera byla jen na prvních dvou hodinách, než jsem odjela domů. Mně ale bylo déle už nějak divně, takže se to dalo očekávat.
No, užijte si další díl. :D A gomenasai za chyby, nemám sílu to po sobě přečíst. :D



Kapitola 4.


Neochotně a otráveně jsem se na něj otočil, protože jsem věděl, že jakmile mu pohlédnu do očí, zatočí se se mnou celý svět. Jeho výraz byl nečitelný. "Co? Ty se mnou zase mluvíš?" pozvedl jsem obočí do výšky.
Rty se mu zakroutily, jak se snažil potlačit úsměv. "Vlastně ne." Měl veselý, pobavený tón, zatímco já jsem jen zavřel oči a tiše zaskřípal zuby.
"Tak co vlastně chceš, Sasuke?" zeptal jsem se odměřeně, aniž bych se na něj podíval. Bylo tak jednodušší, mohl jsem se alespoň soustředit, i když jeho hlas byl také dost přitažlivý a vábivý.
"Omlouvám se." Znělo to skutečně upřímně. "Jsem strašně hrubý, já vím. Ale věř mi, že je to tak lepší."
Zvedl jsem k němu své studánky. Tvářil se vážně. "Absolutně nechápu, co tím myslíš." Povzdechl jsem si.
"Je lepší, když nebudeme přáteli, věř mi," snažil se vysvětlit. Jenže tak či tak jsem tomu nerozuměl.
"Je velká škoda, že sis to uvědomil až teď," zasyčel jsem skrz zuby. Jeho tajemné chování mě více než vytáčelo. "Mohl by sis ušetřit tu zbytečnou lítost." Uviděl jsem jeho tázavý pohled. "Že jsi nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala. O to tady přesně jde!" vyštěkl jsem. "Je ti prostě líto, že ses obtěžoval pro mou záchranu!" Vmetl jsem mu do tváře to, co mě hryzalo na mysli.
"Nic nevíš!" Znělo to nevěřícně a rozzlobeně.
Vztekle jsem pohledem zabloudil ke dveřím a ruce stiskl pevně v pěsti. Držel jsem se, abych na něj tady přede všemi nevykřičel ta hrozná obvinění, abych mu nevyčetl, že kvůli němu nemůžu spát a že nevím, jestli z něj mám mít strach, protože mě děsí. Popadl jsem si knížky i pomůcky na psaní a hodlal dramaticky vykráčet z místnosti, abych mu ukázal, jak moc jsem na něj nahněvaný. S mojí neschopností jsem samozřejmě zavadil špičkou boty o práh dveří a málem se přizabil. Kromě toho se mi všechny věci rozsypaly po podlaze. Jen co jsem to vybalancoval, nahnul jsem se, abych je posbíral a nedělal tu lidem divadlo. Ani jsem nemusel, jelikož už byly srovnané na hromádku a podávané mi rukama s nelidsky sněhovou kůží. Vzal jsem si je.
"Díky," řekl jsem chladně.
Přimhouřil oči. "Nemáš zač."
Rychle jsem se napřímil, znovu se k němu otočil zády a bez ohlédnutí zamířil do tělocvičny.
Tělocvik byl brutální. Rozhodlo se totiž, že si zahrajeme basketbal. Už jen tohle zjištění způsobilo, že se mi zatmělo před očima. Můj tým mi nikdy nepřihrával míč, už se poučili, aby to nedělali. To by bylo v pořádku. Jenomže já jsem často padal, jak jsem zakopl o své vlastní nohy a občas vzal někoho s sebou. Dnes to bylo o to horší, že jsem měl plnou hlavu Sasukeho. To jak se choval, jeho tajemných řečí. Nemohl jsem se soustředit ani na to, abych věděl, kde můžu stát a připadal si dost trapně, až jsem mohl soupeřit červení v tvářích se zralým rajčátkem.
Jako vždycky se mi ulevilo, když jsem mohl tělocvičnu opustit. K autu na parkovišti jsem div neutíkal, jak jsem se chtěl vyhnout několika osobám. Náklaďáček neutrpěl nijak velkou škodu, jen jsem musel nechat vyměnit zadní světla. Shikamarovi rodiče museli dodávku prodat na náhradní díly. Docela jsem toho kluka litoval, musel si vyslechnout pěkné kázání. A nejenom za škodu, ale taky za to, že málem zabil člověka. Pravda ale je, že i já jsem si myslel, že za to mohl svým způsobem může on. I když neměl řetězy - to si mohli přece pohlídat i jeho rodiče, jako to Minato udělal mně - tak to alespoň veděl a měl se pohybovat opatrně.
Málem mě trefil šlak, když jsem spatřil vysokou postavu, jak se opírá o bok mého auta. Tep se mi zklidnil až tehdy, když jsem zpozoroval, že je to jen Juugo. "Ahoj, Juugo," pousmál jsem se na něj a odemkl boční dveře směrem k řidičovi. "Co potřebuješ?" zeptal jsem se, když dlouhou dobou mlčel.
"No... chtěl jsem se zeptat, jestli tě už nějaká holka pozvala na jarní ples..." začal váhavě, ale jeho pohled byl dychtivý.
"Ne," zavrtěl jsem hlavou a tašku hodil na místo spolujezdce.
Ošil se. "Tak... tak bychom... tam mohli jít spolu..?" Jeho hlas zněl vyšším tónem, než obvykle. "Mně taky totiž nikdo nepozval." Dodal rychle a uhnul očima.
"Je mi líto, ale ten den jedu do Mlžné."
"Aha..." zamumlal. "Tak někdy příště," dodal už veseleji.
Nasedl jsem do auta. "Jasně." Pak jsem se ale kousl do rtu, nechtěl jsem, aby to bral až tak doslova, opravdu nemám zájem s ním na nějaký ples jít. Se svěšenými rameny se Juugo odloudal pryč, směrem ke svému autu. Uslyšel jsem tiché zachichotání.
Před mým autem právě procházel Sasuke, rty mu cukaly a mně bylo jasné, že se to smál on. Mířil ke svému Volvu. Zapnul jsem topení a za hlasitého burácení nastartoval. Nezapomněl jsem samozřejmě na pásy, což mělo za následek to, že než jsem vůbec vyjel, předjel mě Uchiha se svým vozem a zastavil, aby počkal na své sourozence. Ti byli teprve u jídelny a mě docházelo, že ten černovlasej zmetek to udělal naschvál. Zavřel jsem pevně volant a na okamžik pomyslel na to, že bych ten nablýskaný zadek jeho auta neboural. Můj náklaďáček by to zvládl bez větších obtíží, ale Volvo by to sešrotovalo. Lákavá představa, ale na to tam bylo až moc svědků. Podíval jsem se do zpětného zrcátka, začala se tvořit docela dlouhá fronta. Přímo za mnou čekal Nara ve své ojeté, nedávno koupené Sentře a zamával na mě. Já jsem byl ale příliš naštvaný na to, abych na to nějak reagoval, anebo dal vůbec vědět, že jsem si toho všiml.
Jak jsem tak seděl a díval se všude možně, jen ne před sebe, uslyšel jsem zaklepání na okénko spolujezdce. Otočil jsem se tím směrem. Byl to Shikamaru. Zmateně jsem opět pohlédl do zpětného zrcátka. Jeho auto mělo otevřené dveře a bylo prázdné. Jak to stihl tak rychle...? Naklonil jsem se přes kabinu, abych okénko stáhl. Bylo to ztuhlé. Zvládl jsem to do poloviny, pak jsem to s povzdechem vzdal. "Promiň, Shikamaru, jsem tady zaseklý za Uchihou," prohlásil jsem otráveně, zjevně to spoždění nebyla moje chyba.
"No jo, já vím. Jen jsem se chtěl na něco zeptat, když už tady tak trčíme." Zakřenil se. To snad nemůže být pravda. "No, napadlo mě, že bychom mohli jít na ten jarní ples spolu, když tebe ani mě nikdo nepozval."
"Nebudu ve městě, Shikamaru," řekl jsem ostřeji, než jsem měl v úmyslu. Musel jsem si připomenout, že to není jeho vina, že Gaara a Juugo už vyčerpali moji dnešní dávku trpělivosti.
"Jo, to Gaara říkal," připustil.
"Tak proč..." zazoufal jsem.
Pokrčil rameny. "Myslel jsem, že jsi ho třeba schválně odbyl."
Tak tohle je určitě jenom jeho chyba. "Promiň, Shikamaru," řekl jsem a měl jsem co dělat, abych potlačil podráženost v hlase. "Opravdu budu pryč z města. A jestli se mě chystá pozvat ještě někdo další, tak mu to, prosím, vyřiď."
Zazubil se. "To je v pohodě, ještě máme stužkovací slavnost."
Než jsem stihl nějak zareagovat, už odcházel a nasedal do svého auta, stejně jako Hatakovi přede mnou. Zaregistroval jsem, jak moc šokovaně a otřeseně se tvářím a rychle jsem obličej přetransformoval do inteligentnějšího výrazu. Vytůroval jsem motor a zahleděl se dopředu. Jasně jsem viděl - a dokonce i přes hukot náklaďáčku slyšel - že se Sasuke otřásá smíchy. Stačilo by jen trošičku sešlápnout pedál... Nožička mě zasvrběla, ale nakonec jsem se ovládl. Všichni Hatakovi už nastoupili a auto přede mnou se rozjelo. I já jsem pomaličku šlápl na pedál. Celou cestu jsem si mumlal.
Když jsem jel domů, rozhodl jsem se, že udělám k obědu kuřecí enchiladas. Příprava trvá dlouho a zaměstná mě. Zatímco jsem dusil cibuli a chilli papričky, zazvonil telefon. Skoro jsem se to bál to zvednout, aby to nebyl Minato nebo máma. Nakonec to byla ale Sakura - a byla celá radostí úplně pryč. Řekla mi, že její pozvání Gaara přijal. Krátce jsem se s ní zaradoval, zatímco jsem míchal. Pak ale musela jít ještě to zavolat Hinatě a Tenten, jedné namyšlené holce, která mě vždycky při obědě ignorovala. Navrhl jsem - s nucenou nevinností - že Hinata může pozvat Juuga a Tenten Shikamara, jelikož jsem slyšel, že jsou stále volní. Sakura souhlasila, že je to výborný nápad, a že se pokusí holkám domluvit, aby to udělaly. Potom ještě, nyní zcela upřímně, dodala, že je jí líto, že tam něpůjdu s nimi, prý by to byla zábava. Opět jsem využil výmluvy na Mlžnou.
Když jsem zavěsil, snažil jsem se soustředit na dělání obědu - nebo spíš večeře? - abych i tu nezvoral, jako všechno ostatní. Ale hlava se mi točila, přemýšlel jsem nad každým slovem, které dneska Sasuke pronesl a snažil se přijít na jejich význam. Jak to myslel, že bude lepší, když nebudeme přáteli?
Žaludek se mi zkroutil, když mi došlo, jak to nejspíš myslel. Určitě viděl, jak mocho baštím... nechce, aby to potom pokračovalo... proto ani přátelé... on se o mě vážně ani trochu nezajímá.
V očích mě pálilo, svedl jsem to na opožděnou reakci na cibuli. Samozřejmě, že se o mně ani trochu nezajímá, vždyť nejsem ani trochu zajímavý. On je zajímavý. Krásný, chytrý, úžasný, tajemný a celkově dokonalý... a zjevně schopný zvedat jednou rukou dodávky.
Ne, to bude v pohodě. Můžu ho nechat na pokoji... nechám ho na pokoji. Odpykám si tady svůj trest, který jsem si sám naložil a půjdu dál. Není čas se litovat.
Když táta přišel, začal si pochutnávat. "Tati?" oslovil jsem ho, zatímco jsem pomalu jedl.
"No, Naruto?"
"Ehm, chtěl bych, abys věděl, že od soboty za týden bych chtěl jet do Mlžné... nevadí?" Nechtěl jsem žádat o svolení, na to jsem byl, koneckonců, už moc starý, ale prosté oznámení mi připadalo příliš hrubé.
"Proč?" znělo to překvapeně, jako by si nedokázal představit něco, co by Listová nemohla poskytnout.
"No, chtěl jsem si opatřit pár knížek... a možná něco na sebe," řekl jsem váhavě. Díky Minatovi jsem měl víc peněz, než obvykle. Nemusel jsem platit nic za auto - kromě benzínu.
"Náklaďák bude mít asi slušnou spotřebu." Jako by mi četl myšlenky. Nakonec na tohle téma ale nic nedodal, jen se mě ptal, jestli jedu sám. Že by mě podezříval, že jedu s nějakou holkou? Odpověděl jsem samozřejmě záporně. Varoval mě, abych se v městě neztratil, abych byl opatrný, že se v ulicích pohybují různá individua. "Přijedeš včas na ples?" došlo mu najednou. Sakra, jen tady, v tomhle městě, můžou i otci vědět, kdy jsou středoškolské plesy. Když jsem neodpovídal, došlo mu to. "No, nebudu tě nutit." Pak už se každý věnoval výlučně své činnosti.

Druhý den jsem zaparkoval nejdál od stříbrného Volva, co to šlo. Nechtěl jsem dávat šanci svým pocitům, abych mu potom trošičku nepoškodil autíčko. Při vystupování mi omylem spadly klíčky do kaluže vody. Sehl jsem se pro ně, ale to už mi je podávala bílá ruka. Sáhl jsem po nich a Sasuke mi je upustil do dlaně. Nenuceně se opíral o bok mého auta. "Jak to děláš?" zeptal jsem se poměrně popuzeně.
"Jak dělám co?"
"Objevíš se z ničeho nic." Zamračil jsem se.
"Naruto, to není moje chyba, že jsi mimořádně nevšímavý," pousmál se. Jeho hlas zněl stejně jako vždycky - sametový, tlumený.
Ušklíbl jsem se do jeho dokonalého obličeje. Jeho oči byly dnes zase světlé, měli zlatohnědou barvu a pobaveně se leskly. Celkově se zdál v dobré náladě, ale ty se u něj střídaly, jako počasí v dubnu... ve Zvučné. V Listové prší duben neduben.
"Co ta dopravní zácpa včera?" zeptal jsem se a podíval se na špičky svých bot. "Myslel jsem, že máš předstírat, že neexistuju, a ne mě dráždit až k smrti. Anebo jsi to chtěl zkusit znovu, když už mě nezabila Shikamarova dodávka?"
"To bylo kvůli Shikamarovi, ne kvůli mně. Musel jsem mu dát šanci. A to, že bych tě chtěl zabít je pěkně absurdní." Zazněl tam však jistý ironický podtón, který jsem moc dobře nechápal. Jen mě to urazilo a otočil jsem se k odchodu. Ráznými kroky jsem zamířil pryč.
"Počkej," zavolal. Šel jsem dál, rozhněvaně jsem cákal vloužích. Ale v tu chvíli byl u mě a snadno se mnou držel krok. "Omlouvám se, to bylo hrubé," prohlásil. Ignoroval jsem ho. "Netvrdím, že to není pravda," pokračoval, "ale stejně jsem to neměl říkat, byla to hrubost." Nijak jsem se hlasově neprojevil a v tu chvíli mi bylo jedno, že je to až odporně nevychované a že se chovám jako malé uražené děcko. "Víš, od soboty za týden, jak bude ten jarní ples," pokračoval a mně se už vztekem zatmívalo před očima. Snaží se být vtipný?! "Tak bych tě do té Mlžné mohl svézt." Zastavil jsem se a koukal na něj jako vyoraná myš. Slyšel jsem dobře? Nejprve mě vyděsí, potom mě zachrání, pak si mě nevšímá a dělá, že neexistuju, tvrdí, že nemůžeme být přátelé a najednou mě jen tak chce svést až do Mlžné? Zřejmě ho pohled na mě pobavil, jelikož mu zacukaly koutky rtů. "No, je to docela dálka a obávám se, že by to ten tvůj náklaďák nedojel," vysvětlil. Už už jsem otevíral ústa, abych své autíčko bránil, když dodal: "Nebo by to alespoň nedal na jednu nádrž a benzín je dost drahý." Hloupý majitel nablýskaného Volva.
Měřil jsem si ho přivřenýma očima a snažil se prohlédnout, o co se tady snaží. Pak jsem si ale uvědomil tu pravdu a to, že nechci vyhazovat peníze za natankování benzínu každý kousek cesty, bůhví, v kolik bych tam dojel. "Myslel jsem, že nechceš být můj kamarád," zamumlal jsem, ale z mého tónu bylo jasné, že souhlasím. Přešlápl jsem a pak jsme se dali zase do pohybu směrem k hlavní budově.
Zavrtěl hlavou. "Jen by to tak bylo pro tebe lepší," řekl tiše. "Ale už mě unavuje držet se od tebe dál, chápeš? Už odmítám dodržovat pravidla."
Zakabonil jsem se, to mi toho opravdu spoustu vysvětlil. "Dobře... tak... tak já pojedu s tebou," zahučel jsem a začervenal se.
Usmál se. "Opravdu by ses měl ode mě držet co nejdál," varoval mě. "Ale co, uvidíme se na hodině, zatím ahoj." Rozešel se pomalým krokem úplně opačným směrem, než jsme přišli. Loudal jsem se do hodiny angličtiny jako omámený, když jsem vstoupil, ani jsem si nevšiml, že už před pár minutami začala.
"Děkuji, pane Uzumaki, že jste se k nám připojil," prohodil pan Mason ironicky.
Rychle jsem zaplul do lavice s červenou tváří. Gaara neseděl na obvyklém místě vedle mě. Pocítil jsem záchvěv viny. Ovšem po hodině na mě on i Juugo jako vždycky čekali před učebnou, z čehož jsem usoudil, že je mi odpuštěno. Rudovlasý zapáleně vypravoval, že předpověď počasí na tento víkend je slibná. Mělo přestat pršet a tak by se náš výlet do rezervace na pláž mohl uskutečnit. Tak či tak to pro mě ale bude hrozné, protože má být jen pět stupňů a já nevlezu do vody v teplotě menší než dvacet stupňů. Takže se na ně raději budu jenom koukat z povzdálí a bavit se po břehu. Zbytek dopoledne uběhl dřív, než bych řekl švec. Cestou do jídelny mi Sakura vyprávěla o svých plánech na ples - Hinata a Tenten skutečně pozvaly ty dva kluky - a bylo jí úplně jedno, že ji neposlouchám. V hlavě jsem měl zmatek. Myslel jsem, že to dnešní ráno na parkovišti byl jen sen a Sasuke mě ve skutečnosti vůbec nechce svést do Mlžné. Takže jsem byl netrpělivý a zvědavý, když jsme s růžovláskou vcházeli do jídelny. Chtěl jsem se mu podívat do tváře, abych zjistil, jestli to pořád není ten nepřístupný chladný člověk, kterým se Uchiha stal za posledních pár týdnů. Nebo jestli jsem dneska skutečně slyšel to, co byl pravděpodobně jen sen. Projel mnou osten zklamání, když jsem zaostřil na stůl rodiny Hatake a zjistil, že ostatní čtyři sourozenci tam sedí, ale Sasuke ne. Odešel snad domů? Zdrceně jsem se postavil do fronty za Sakuru, která ještě pořád drmolila. Úplně jsem ztratil chuť k jídlu, koupil jsem si jen láhev limonády a chtěl si jít sednout k ostatním. "Sasuke Uchiha na tebe zase zírá," konečně upotala Haruno mou pozornost vyslovením jeho jména. "Tak si říkám, proč asi dneska sedí sám." Hlava mi vylétla vzhůru. Sledoval jsem její pohled, až jsem spatřil černovláska, jak sedí u jednoho prázdného stolu na druhé straně jídelny, než obvykle sedával. Pokřiveně se usmál a prostem mi pokynul, abych šel za ním. "Vážně myslí tebe?" zeptala se Sakura s urážlivým údivem v hlase.
"Možná potřebuje pomoct s domácím úkolem do bilogie," zamumlal jsem tak, abych v ní nevzbudil podezření. "Hm, půjdu se podívat, co potřebuje." Když jsem docházel, cítil jsem její upřený pohled v zádech a že by to bylo příjemné se říct nedá. Došel jsem k jeho stolu a nejistě se postavil za židli proti němu.
"Co kdyby sis dneska sedl se mnou?" otázal se se zářivým úsměvem. Automaticky jsem se posadil a nedůvěřivě jsem se na něj díval. Bylo těžké uvěřit, že někdo tak krásný může být skutečný, až jsem se obával, že zmizí v obláčku kouře a já se probudím v posteli. Zdálo se, že čeká, až něco řeknu.
"Tohle je jiné," podařilo se mi konečně něco ze sebe dostat.
"No," odmlčel se. "Rozhodl jsem se, že když už mám jít do pekla, tak ať to stojí za to." Čekal jsem, že řekne něco, co dává smysl.
"Víš, že nemám ponětí, jak to myslíš," podotkl jsem nakonec.
" S tím počítám," odpověděl záhadně a pak změnil téma. "Vypadá to, že tvoji přátele se na mě zlobí, že jsem tě ukradl." Ani to nemusel říkat, cítil jsem jejich bodavé pohledy v zádech. Ani jsem nechtěl pomyslet na to, jak se budou tvářit Gaara a Juugo. Už už jsem si představoval ty jejich žárlivé a vyčítavé pohledy. Pak jsem se ale zarazil, třeba to nebude až tak hrozné, jak si myslím.
Nadechl jsem se. "Takže, abych to pochopil, teď jsme přátelé?" zajímal jsem se. Alespoň, abych věděl, jak na tom jsem.
"Přátelé..." přemítal pochybovačně.
"Nebo ne..." zahučel jsem rychle a podíval se stranou.
Zakřenil se. "No, můžeme to zkusit. Ale předem tě varuji, nejsem pro tebe dobrý přítel." Za úsměvem se skrývalo skutečné varování, které jsem tak či tak absolutně nechápal.
"To říkáš často," podotkl jsem a snažil se nevnímat motýlky v žaludku.
Přikývl. "Ano, to proto, že mě neposloucháš. Pořád čekám, že dostaneš rozum a budeš se mi vyhýbat," poznamenal.
Přimnouřil jsem oči. "Myslím, že sis taky udělal názor ohledně mého intelektu," zavrčel jsem najednou zase podrážděně. Zase jsem se cítil hloupě. Omluvně se na mě usmál. "Takže, protože nemám... rozum, tak z nás budou přátelé?" Pokusil jsem se to nějak shrnout.
"Tak nějak." Nic moc toho neřekl, takže jsem sklopil pohled na mé ruce, držící láhev limonády a nevěděl, co mám dělat. "Na co myslíš?" zeptal se najednou. Vzhlédl jsem do těch jeho hlubokých očí a jako obvykle řekl pravdu.
"Snažím se příjít na to, co jsi zač."
Čelist se mu napjala. "Jaké máš teorie?" zajímal se. Začervenal jsem se. Během posledního měsíce jsem váhal mezi Batmanem a Spidermanem. Ale za nic na světě bych se k tomu nepřiznal. "Ty mi to nepovíš?" naklonil hlavu na stranu se svůdným úsměvem. Sakra, on moc dobře musel vědět, co to se mnou dělá. Zavrtěl jsem mu na to hlavou, to bylo moc trapné. "To je dost frustrující, víš," stěžoval si.
"Ne," nesouhlasil jsem rychle, v očích tvrdý pohled, "nedokážu si představit, proč by to vůbec mělo být frustrující - že ti někdo odmítne povědět, co si myslí, i když ty každou chvíli děláš tajuplné drobné narážky, takže v noci nemůžu spát a přemítám, co asi tak mohly znamenat… co je na tom prosím tě pro tebe frustrujícího?" Zakřenil se. "A nebo třeba," pokračoval jsem, jak se ve mně uvolnila zadržovaná zlost, "se chováš podivně - jeden den mi za neskutečných okolností zachráníš život, a druhý den se ke mně chováš jako k vyvrhelovi, a nikdy nic z toho nevysvětlíš, i když jsi to slíbil. Na tom přece taky není pro tebe nic frustrujícího."
"Ty ses nám nějak rozjel, co?" ušklíbl se.
Taky jsem se na něj zašklebil. "Nemám rád dvojí měřítka." Měřili jsme si jeden druhého, ale neusmívali jsme se. Podíval se mi přes rameno a uchechtl se.
"Zdá se, že tvůj kluk si myslí, že jsem na tebe ošklivý a váhá, jestli jít sem a pokusit se mi dát na frak," poznamenal ledově. Ani jsem se nemusel otáčet, abych věděl, že myslí Gaaru.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kačíí Kačíí | Web | 22. listopadu 2013 v 16:33 | Reagovat

Jooo... Konečně tak dlouho jsem čekala :D :D Dokonale napsané, tuhle povídku miluju :) :)

2 Aki-chan Aki-chan | Web | 23. listopadu 2013 v 12:31 | Reagovat

Naprosto úžasní dielik....Asway prajem ti skoré uzdravenie.

3 Katana Katana | Web | 24. listopadu 2013 v 19:37 | Reagovat

to je boží :3 koukej sem dát co nejrychleji další díl! *3*
a uzdrav se mi Q_Q
miluju tuhle povídku :3

4 Ivanitko Ivanitko | Web | 24. listopadu 2013 v 21:45 | Reagovat

Naruto mi tak moc připomíná Bellu, že bych mu nejraději naliskala.

5 Asway Asway | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 13:17 | Reagovat

[3]: A ty kdy přijmeš tu moji žádost o přátelství na fb? :D Na profilu tam mám uvedený i tenhle nick :D

[2]: [3]: Děkuji, budu se snažit dát co nejrychleji do pořádku ^^ :D

[4]: Myslím, že takových se tu najde vícero :D

6 Ája Ája | Web | 28. listopadu 2013 v 10:55 | Reagovat

Ahoj, máš u nás členskou kartu do Uchiha FC, promiň, že to trvalo tak dlouho http://ajaakta.blog.cz/galerie/clenske-karty-k-fc-uchiha#

7 *_* *_* | 14. ledna 2015 v 18:10 | Reagovat

Super moc se mi to líbí a kdy bude další díl?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama